11.2022
Po mnoha rozloučeních přišlo období uvadajících větrů. Sluneční paprsky jsou stále jemnější, a když mě vybízejí ke vzpomínkám na dny, které bývaly, cítím nostalgii, aniž bych ji popírala. Chápu, že je to rozporuplné, protože tady jsem se narodila a vyrostla. Myslím si však, že nezáleží na tom, kolik máme rodných měst. Už nevěřím, že je to zvlášť vzácný případ, kdy se duše vrací na jiné místo, než kde se narodila. Zkušenost, že člověk strávil nějaký čas na více místech, je dnes urychlována větry doby.
Ode dne, kdy jsem si pevně slíbila, že už nikdy nebudu toužit po ničem hmatatelném, začala na oplátku působit neviditelná síla. Výzvy, které se přede mnou objevovaly, byly někdy tak velké, že se mi z nich točila hlava. Síla toho všeho je tak velká, že ani teď někdy mé tělo a mysl nestíhají. Přesto je to mnohem lepší než dny, kdy bych se u těch lehčích k smrti nudila. Vždycky miluji obtížné problémy; kdyby nebyly složité, nestály by mi ani za výzvu. …Od začátku jsem to tak necítila, ale asi se ten pocit dostavil, když jsem si to neustále opakovala.
Je to už dlouho, co jsem začala pozorovat kolísající ego, ale zároveň přemýšlím o tom, kde je místo pocitu sounáležitosti. Hrozba, kterou představuje jazyk, je samozřejmá, ale nelze přehlédnout ani zvláštnosti kultury, které ji provázejí. Myslím si, že znám odpověď na otázku, co mě dělá tím, kým jsem, ale proklouzává mi mezi prsty. Možná tu odpověď nepotřebuji znát až do konce života. A přesto se ještě dnes potýkám s tím, že se miluji taková, jaká jsem.
Kdy jsem si naposledy uvědomila, že zdaleka nepatřím k “většina”? Nemám v úmyslu nazývat se kacířem, ale i teď se cítím nepříjemně, když se se mnou zachází jako s podivínem. Ti, kdo se odchýlili od normy, však mají výsadu svobody výměnou za samotu. Pokud nemám kde bydlet, mohu si ho vytvořit sama. I kdyby to mělo být na dně temného, temného moře, kam nedosáhne žádné světlo. Nebo dokonce na mracích tak vysoko na obloze, že nad nimi nelétají ani ptáci.
10.2022
Prohlubující se podzim neskrývá známky zimy. Vše, čeho se dotknu, je prodchnuto tajemným klidem, a proto toto osamělé období miluji. A v tak nejasném ročním období, ale s jasným číslem, jsem zestárla o další rok. To ovšem neznamená, že by se něco dramaticky změnilo. Spíš jsem si říkala, že člověk v tomto věku musí být ucelenější a vyzrálejší. A podobně jsem se jistě cítila i já, stejně jako mnozí jiní, když jsem právě dospívala.
Přesto je také pravda, že krajinu vidím stejně odlišně jako v dětství. I když pozoruji tentýž předmět jako tehdy, dokážu ho nyní přirozeně pochopit drobněji. Po pochopení předmětu jej můžeme dokonce lehce zavrhnout nebo nechat plavat. Dokonce i u něčeho tak složitého a svůdného, jako jsou tajemné záhyby hlubinné ryby, můžeme objevit důvody jejího půvabu.
Jinými slovy, myslím, že jsem to poněkud vzdala. Bez ohledu na to, kolik mám zkušeností nebo kolik mi je let, jsem stále jen prodloužením sebe sama. Jsem si jistá, že jsem se skutečně smířila s tím, že není třeba, abych se stala jiným člověkem nebo někým jiným. Bývaly snad doby, kdy jsem se mylně domnívala, že je triviální a marnotratné mít takovou kontrolu nad svými citovými vzestupy a pády. Žila jsem sama sebou, přinejmenším natolik dobře, abych mohla milovat i takové mladické chyby v celé jejich šíři. A budu dál žít svůj život jako já, i když mě někdy drtí vlastní nedostatečnost.
Už nějakou dobu mě vážně zaráží kouzlo slova “rozmanitost”. Pokud musíme vždy někoho obětovat, abychom zachránili někoho jiného, proč takový systém existuje? Kde je ten ráj, kde mohou všichni žít šťastně? Dnes se toulám trojrozměrným světem s myšlenkou, která je téměř jako sen. Jakmile něco poznám, už se nikdy nemohu vrátit do doby, než jsem to poznala, musí to být také nějaká magie.
-Stále. To, co dokážu, je sice malé, ale nikoliv nulové. Pokud dokážu náležitě ochránit sebe, doufám, že zároveň dokážu ochránit i ostatní. I když každá z těchto metod je tak slabá, že by se dala s povzdechem odfláknout.Ale věřím, že když je shromáždíme dohromady a pevně svážeme, stanou se tak silnými, že je nebude možné snadno zlomit. Jako dospělý člověk vychovaný milujícími dospělými znám mnoho způsobů, jak se chránit. Pokud ano, …jsem už také velký čaroděj.
09.2022
Teď musí být konec léta a začátek podzimu. Konečně jsem se vypořádala se svou strašnou frustrací, ale teď cítím pocit osamělosti, který se mě drží, ať dělám, co dělám. Nevím, jestli je to mými okolnostmi, nebo změnou ročního období. Možná je to obojí. Každopádně jsem se osvobodila od závratného horka. To prozatím stačí.
Ale v těchto dnech mám plné zuby nepředvídatelných situací, které se stále opakují a ubírají se nepředvídatelným směrem. Myslela jsem si, že jsem se rozhodla většině věcí neodporovat, nechat to na Bohu a žít si podle svého, ale byla jsem naivní. Velká bytost si ještě nepřestala hrát s hloupými lidmi.
Přesto mohu s hrdostí říci, že své tělo dokážu používat lépe než dříve. Nyní jsem si tedy uložila další pouto. Prostě udělat hru ve hře. Než mě někdo donutí tančit, musím tančit já sama. Vycházet všemu vstříc s úsměvem, který je plný šílenství, a nakonec to proměnit v hračku. Hej, vidíš, každá situace nebo prostředí může být jen hřištěm.
Výzvy a tvrdá práce přinášejí ovoce a nakonec se proměňují v mé vlastní končetiny. Po několika těchto vzácných zkušenostech jsem byla nyní opět ztracen. Více možností znamená stejný počet voleb a rozhodnutí, která je třeba učinit. Potíž je v tom, že čím víc se mám ráda, tím lákavější se mi zdá každá možnost. Je v pořádku váhat a rozmýšlet se, myslet si, že jedna vypadá zajímavě a druhá je příliš dobrá na to, abychom ji vynechali. Ale zároveň nesmím zapomínat, že čas je konečný.
Přesto se mi všude zdá všechno nadějné, protože si uvědomuji, že tento svět je jistě obklopen jemným světlem. Konflikty a obavy se nakonec propojí se smysluplnými výsledky. Že přesvědčení a odhodlání se stanou pružnou zbraní, která protne zoufalství, a zároveň štítem, který někoho ochrání. Věřím, že tomu tak je.
08.2022
Léto postupně končí. Díky tomu se však můj horkem zničený mozek konečně začal vracet do starých kolejí. Nechci si tuto příležitost nechat ujít, a tak přemýšlím o svém správném místě na světě. Jsem si jistá, že kdybych chtěla, mohla bych jít kamkoli. A do jisté míry můžu dělat cokoli. Proto jsem v rozpacích, kam jít a co dělat. To je jistě dilema, v němž se ocitne každý, kdo dosáhl svobody. I kdyby ti, kdo nemohou používat svá křídla, je dostali, budou se jen krčit. Nemohou svá křídla roztáhnout doširoka a zamávat jimi.
Nakonec to zachraňuje moje vlastní pravidlo. A já už toho vím dost. Vím, že ještě nejsem připraven, když ještě váhám. Vím, že to, co potřebuji, ke mně přijde, až to budu potřebovat. I když to někdy vede k výsledku, který je momentálně nechtěný. Stejně jako v dobře propracované divadelní hře se všechny předzvěsti nakonec vždy dramaticky zotaví.
Stále jsou chvíle, kdy mám chuť zavřít oči a zacpat si uši, i když vím, že mě to jen rozptyluje. Nejhorší jsou ty chvíle, kdy znám záměr vyšší bytosti a záměrně ho ignoruji. Ve většině případů se kauzalita vrací zpět. Povzdech. Jsem si jistá, že ani ve svém věku se stále nedokážu smířit s obdobím léta, přestože je to čas, kdy bych měla zůstat v klidu. Vzdychám stále častěji.
A tak jsem se ani letos v létě nedokázala rozhodnout pro “nicnedělání”. Kvůli mému roztěkanému soustředění většina věcí, které jsem začala dělat, skončila se špatným výsledkem. Jsem ze sebe zděšená, ale možná to k tomu patří. Doufám, že tato hloupost změní svou podobu a stane se jednou z mých krásných vzpomínek.
07.2022
Letos jsem opět vydáni na milost a nemilost rušné obloze. Střídám lijáky a žhavé sluneční paprsky a moje bláhová lidská výdrž se jednoduše vyčerpává. Horko vyvolává únavu. Nevím, jestli je to hlavní příčina, ale několik mých pokusů uniknout na chvíli z reality skončilo neúspěchem. Od chvíle, kdy jsem si uvědomila svůj nezadržitelný osud, jsem uprostřed ní, sotva se držím na nohou. Možná nastal čas uvědomit si, že je čas to vzdát.
V důsledku toho jsem nucen, paradoxně, znovu čelit sama sobě. Ještě nepřesvědčivěji jsem proti sobě zanechala řadu významných úspěchů. Jako bych to byla já, kdo je přivázán k otěži, a já jsem ten, kdo ji drží. Ale žár země mé vědomí rozpustil do neznáma, jako by chtěl mým myšlenkám zabránit, aby se dostaly dál. Jo, dobře. Jako obvykle to všechno svedu na léto.
Dnes se stále nacházím uprostřed složitého kulturního prostředí a udržuji nejistou rovnováhu, která jako by mohla každou chvíli spadnout. Narodila jsem se a vyrostla v zemi, kde mi chybí zkušenost s “pohybem”, ale jistě mám dost zážitků, které mi to vynahradí. Proto se vždy ocitám na břehu menšiny. Občas se mě někdo ptá na názor, jak se na tento břeh dostat, ale abych byla upřímná, ani já nevím, co mám dělat. Myslím, že to ani nepotřebuji vědět. Jsem si jistá, že jsou lidé, kteří se hodí k životu jako nestandardní člověk, a ti, kteří se k němu nehodí. Platí to i obráceně, neexistuje nadřazenost nebo podřazenost.
Zajímalo by mě, kam se toto ztracené ego vrátí, ale zdá se, že to bude ještě nějakou dobu trvat, než dojde k závěru. Pokud tomu tak je. I kdyby ano. Můžu trpělivě čekat. S touto myšlenkou se v dobrém rozmaru podívám na vodní hladinu a hodím třpytícím se rybám potravu. I kdyby něco chybělo, pořád je ještě dost času.
06.2022
Všichni se promítáme do druhých. Věděla jsem to, ale pokaždé, když mrknu, se mi to všechno připomene. Ideály, vášně, nenávisti, touhy, přání, žárlivost i čistá láska. Dnes se na mě valí nespočet živlů a mění své výrazy jako kulisy vytvořené kaleidoskopem. Střípky přijímané pěti smysly jsou však základními ingrediencemi pro rekonstrukci mé osoby. Zároveň platí, že člověk nemůže žít bez přítomnosti druhých. I to je neodolatelná skutečnost.
S tímto předpokladem jsem si koupila několik nových doplňků, které mi zvedly náladu. Abych dala slunci, které čas od času vykoukne, vědět o své drobné existenci a abych dodala trochu barvy nadcházejícímu období, kdy budu stále lehčí a lehčí. Ve vzduchu se sotva drží šumění jara, ale léto ještě není v plném proudu. Nečekaně mě to povzbudí, ale když ono je to trochu psotník. Určitě to někdy není tak zlé. Na konci déšť to všechno nakonec spláchne.
Téměř jakoby ze zvyku jsem dnes ztracen v myšlenkách. Často jde o dny minulé a dny, které teprve přijdou. Nic… opravdu nikdy nic nedopadne tak, jak si představuji. A přesto chce tato bláhová duše stále hledat odpovědi a hledat spásu.
V důsledku toho jsem vzala do ruky knihu, kterou obvykle nečtu, a strávila jsem nad ní nepřiměřeně mnoho času, abych ji přežvýkala a utřídila její obsah. Prostě se snažím zjistit, jaká je skutečnost toho, co vnímám jako určitý druh patologie. Co ale mohu dělat, až odhalím její pravou podstatu? Kde je začátek a kde konec? Celé mé tělo se zmítá v nejistotě a já mám pocit, že jsem dnes opět uvízla uprostřed toho všeho.
Přesto několik věci jsou jasné. Musím splnit svou povinnost žít jako dospělý člověk. Musím nadále dodávat světlo, které jsem nashromáždila, s vysokou mírou čistoty. Nesmím dopustit, aby nově zrozené a roztočené příběhy skončily. Rozhodně, ať se děje cokoli.
05.2022
Mám už dost dnů, které jako by přicházely a odcházely jako vlny. Možná je to doba, kdy se ještě více projevuje nejednoznačnost abstraktních věcí. Každopádně se mi nezřídka stávalo, že jsem před tím obrovským množstvím věcí, které jsem musela řešit, prostě sklonila hlavu. Hlavou mi prolétla myšlenka, že bych se na to měla prostě hned vykašlat. Nemohla jsem tento ne zrovna špatný návrh snadno přijmout, protože jsem si byla vědom toho, že je to zkouška, která přede mne byla postavena. A vím, že souvisí s mým posláním.
Můj soustavný trénink se vyplatil a v dnešní době se jen zřídkakdy přizpůsobím jinému jedinci, ať se děje cokoli. Ukazatele všeho jsou ve mně a já prostě následuji světlo, které se mi ukazuje, a hlasy, které slyším. Nicméně mi prosím ještě na chvíli odpusťte mé útěky do paralelních světů. Jsem si jist, že v blízké budoucnosti už ani to nebude nutné. To vím, a proto tam chci zůstat o něco déle.
Když se ohlédneme zpět, zjistím, že právě v tomto ročním období přišla milovaná nová éra. Všechno, co vidím, se koupe ve světle a jaro se slaví bledě a okouzleně. Ohromen pučícím životem a následně jím poháněn pokračuji v běhu jako obvykle. Skutečnost je podivnější než fikce, jak se říká. Cíle, které pro mě kdysi byly nedosažitelné, soupeři, kterým jsem se nemohla rovnat, se teď zdají malé a snadné, jako by minulost nikdy neexistovala. Stále se raduji ze stále se obnovujících hodnotových měřítek, ze stále se probouzejícího světa.
Ale stále jsem nedospělá. Zelená vůně, jako bych utrhla stéblo trávy rostoucí u cesty a přičichl k ní tak, jak je, mě frustruje, ale jsem si jistá, že je stále přítomná. Protože jsem na sebe tak pyšná, musím všechno dělat dál. Musím dál leštit to, co jsem získala, aniž bych to pustila. Přinejmenším nesmím dopustit, aby tato intuice otupěla. Doufám, že moje intuice bude i nadále zářit.
04.2022
“Jak rychle,” zamumlala jsem bezděčně a podívala se na oblohu. Pozdně rozkvetlé třešně byly v plném květu ještě dřív, než jsem si všimla, že začaly kvést. Zároveň se mi ulevilo, když jsem cítila, jak se nervozita lidí na celém světě, která byla na hraně, postupně uvolňuje. Jako minulost, kterou lze srovnávat s živě se rozpínající přítomností, je “loňský rok” běžným ukazatelem. Vzpomínám na dobu před rokem, kdy jsem se vyhřívala v zářivém jarním slunci. V hlavě se mi stále mísí pocit, že se všechno změnilo, a pocit, že se nezměnila ani jedna věc. Nicméně to, že se nyní mohu rozpustit v nejednoznačných jarních teplotách a větrech, aniž bych vyhnala rozpory, které se ve mně protínají, je, když se nad tím zamyslím, velká změna. Jistě bych to dokonce mohla nazvat růstem.
Nedávno jsem se ponořila do klasické literatury a polil mě studený pot, když jsem narazila na epizodu, které jsem nemohla uvěřit, že ji zažil někdo jiný. Když čelím “něčemu”, měla bych se vyhnout tomu, abychom se silnou vůlí řídili. Myslím si to, ale když si spojím jednotlivé body, dojdu vždy ke stejnému závěru, což mě nutí k povzdechu. A občas si vzpomenu na dobu, kdy jsem v minulosti svěřovala svá hodnotová měřítka třetí osobě, i když jen na krátkou chvíli. Ale v určitém okamžiku jsem se začala dát jako role soupeře a vyzývala sama sebe, abych se od něj neochvějně neodvracela. Kolik času od té doby uplynulo? Víc než cokoli jiného mě nadmíru udivovala, ba děsila má zvědavost, která jako obvykle stále rostla. Jako bych se napila mořské vody. Zkouším všechno možné, abych uspokojila své chuťové pohárky, ale po uhašení žízně není ani památky.
Ale jestli je to tak. Člověk by se v tuto chvíli mohl pokusit opájet se vlastním rozmachem. Neexistuje žádný limit, kolikrát se mohu rozhodnout, že to všechno udělám znovu. Stačí běhat, tančit a zmatkovat jako blázen. Vždy jsem otrokem svého vlastního ducha, a přesto jsem pouhou Boží hračkou.
03.2022
Dávala jsem si pozor, abych nepropásla těch pár slunečných dnů, a chodila jsem ven o něco častěji. Jako by se i mně postupně blížilo jaro. My bláhoví lidé se tak znovu a znovu zbavujeme pochmurného chladu a zapomínáme na tíhu zimy.
Zároveň uplynuly celé dva roky od nebývalé absurdity, která navštívila všechny stejně. Zatímco se nacházíme uprostřed situace, která se mění závratným tempem, rezignace a odpuštění se i v této chvíli zrychlují. Může se to zdát rozporuplné, ale stále se nacházíme v situaci, kdy se jedna nepředvídatelná věc střídá druhou. A přesto se svět jistě postupně stává klidnější a klidnější.
Byly totiž doby, kdy jsem své vlastní přesvědčení pozorovala skeptickým pohledem. Důvod, proč si nedokážu jasně vybavit okamžik, kdy jsem ji překonala, je pravděpodobně ten, že nešlo o velkou proměnu, ale o nahromadění malých změn. Skládám se z toho, co jsem nahromadila. Nic víc, nic míň. Proto je to v pořádku. V pokračování minulosti je hodnota a pokračování se stane hodnotou budoucnosti. To teď mohu říci s hrdostí.
Za svůj ne zcela dlouhý život jsem však již zažila nespočet setkání a rozchodů. To pro mě není nic pozoruhodného, protože jsem vždy věřila, že mezi člověkem a druhými by měla být vždy přiměřený odstup. Zvláště v zemi, kde jsem se narodila a vyrostla, je určitý čas, kdy se prostředí člověka znatelně mění. Ať si to přejeme sebevíc, nikdo nemůže změnit jeho osud, stejně jako nikdo nemůže zabránit stromu, aby rozkvetl a shodil listy. Kromě toho to vždy přichází náhle. Tak jsem si myslela, že jsem na to zvyklá. Myslela jsem si, že jsem už dávno odhodila všechny city.
Důvod, proč jsem musela změnit názor, byl ten, že se změnilo mé postavení. Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že jsem až dosud většinou někoho nechávala na určitém místě a vyprovázela ho. Z neznámého důvodu se však počet lidí, které vyprovázím, v posledních letech výrazně zvýšila. Zároveň to znamená, že mě čekají nová setkání, takže to není nic jiného než čirá radost. Přesto ve mně existuje mírný, ale jistý pocit osamělosti. Chemická reakce, která nastává s koncem zimy spojením stávajících smyslů. Je to okamžik, kdy si uvědomím, že jsem jediný tvor na zemi, který má city. I když je to, přijímám to s pocitem klidu.
02.2022
Kolikrát mě už trápila bolestivá, krutá zima? A kolikrát jsem se v reakci na krutý mráz dozvěděla, že zimu miluji až k omámení? Přesto chlad venkovního vzduchu nesnesu a trávím stále více času doma. Úměrně tomu se přirozeně prodlužuje i čas, který trávím konfrontací sám se sebou. Není třeba říkat, že už nějakou dobu nikam nechodím a s nikým se nestýkám, až se mi zarmoucená. Přesto jsem si k svému překvapení jistá, že jsem na tento okamžik čekala už dlouho.
Jinými slovy, zatímco se ponořuji do samoty, jsem tu znovu a prožívám nesnesitelné odloučení. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že samota a odloučení spolu nesouvisejí, ale nikdy nevím. Akt násilného odtržení a puštění částí mého těla, které ke mně přilnuly, byl strašně rozrušující. Nicméně i když jsem byla tak rozrušená, že jsem nad sebou ztratila kontrolu, dále jsem si znovu uvědomila, že se na sebe vždy dívám tak trochu z ptačí perspektivy. V minulosti jsem nemohla mít tak velký a široký prostor a stále jsem se snažila najít způsob, jak ho zaplnit. Jsem si jistá, že ho teď dokážu dobře využít.
Inventura mých vzpomínek, kterou jsem posedlá už delší dobu, vrcholí. Nedávno jsem si připomněla, že právě ve starých záznamech a starých dějinách lze učinit nové objevy. Stejné by to však mohlo být i v případě, že by se to týkalo mě. Protože se nemohu ubránit úsměvu, když na obrazovce vidím mladou dívku, která žije svobodně. Nemohu uvěřit, že jsem celý život žila, aniž bych o ní věděla, která je obklopena světlem a existuje jako láska sama. Nemohu uvěřit, že jsem od chvíle, kdy se vlastně narodila, nosila na sobě odpověď, že bude chodit s myšlenkou, že ji nikdy nenajde, ať už ji bude hledat kdekoli. Je to tak směšné a ubohé, ale jsem zlá dospělá, takže o tom na chvíli držím to v tajnosti.
Vytáhla jsem obzvlášť zářivou vzpomínku a podívala se na ni. Byl to zimní den, ne tak dávno. Byla jsem tam já, mladá já, a brečela jsem sama v letadle, úzkostná a osamělá, aniž bych měla kam jít. A teď vím, že východ slunce, který viděla z okénka, byl tak krásný, že obrátil svět vzhůru nohama. Když o tom přemýšlím, možná je jedním z důvodů, proč miluji zimu, to, že dokážu rozpoznat teplo teplých věcí.
01.2022
Když jsem se během několika jasných dnů podívala na oblohu, uviděla jsem letící hejno labutí. Na ledovém začátku mi ztuhla páteř. Sváděla jsem vše na zimu a zavřela všechny dveře. Tímto způsobem jsem se vědomě odřízla od okolního světa a přemýšlela o tom, jaká bývala zima. Musely být doby, které jsem trávila vedle někoho, ale teď už si skoro nic nepamatuju. Pořád stojím sama v krajině, která mi zůstává jako živá vzpomínka. Někdy se pro jistotu ptám sama sebe, jestli jsem osamělá. Odpověď je vždy neurčitá a já v zrcadle se na mě jen dívá, jako by říkalo, že jsem takový pocit zanechala dávno a daleko.
Výsledkem je, že jsem s další velkou zkouškou o krok blíž k tomu, abych se dostala tam, kde chci být. S povzdechem jsem se zasmála. Protože se teď opět ujistila, že uzavřená zima, kdy se může ponořit do samoty, má opravdu své výhody.
Pořád si nemůžu přestat hrát se svým tělem, experimentovat s ním, zkoušet to a ono. Lidé, a ženy obzvlášť, mají mnoho zajímavých funkcí. Když se na každou z nich podívám z ptačí perspektivy, nemohu si pomoci, ale cítím tajemství.
Pomocí takového těla plného zázraků si pohrávám s osudem. Když dojde k překvapivé chemické reakci, baví mě to natolik, že se přistihnu, jak hlasitě křičím radostí. Když se však nad tím zamyslím v klidu, mám pocit, že vše bylo od počátku předurčeno a já jen tančím podle scénáře, který pro mě napsal Bůh. Je to tak promyšlené, že mě vždycky jenom klame. Pokud je to tak. I když je to tak. Možná by nebylo špatné žít svůj život jako loutka, kterou je třeba v dobrém slova smyslu manipulovat. Protože já jsem prostě klaun.