12.2020
Než je svět zmatený, změnila jsem místo, kde žiji. Možná bych měla říct „Jsem zpět“, do místa, kde jsem před 10 lety strávila 10 let. Samozřejmě si pamatuji, o čem jsem tehdy přemýšlela. Věřila jsem, že když se odsud vzdálím a změním okolnosti, něco se změní současně. Tady nic není, ale jinde alespoň ne tady, jsem si jistá, že je tu něco jiného, něco, v co doufám, takže, takže já jsem …
Bylo město, kam jsem se přestěhovala a žila jsem s tím na paměti, ale můj stín mě sledoval, kamkoli jsem šla. Když jsem procházela mezi budovami a dívala jsem se na šedou oblohu, zároveň jsem se cítila, že „nejsem nikoho“, stín měl u mých nohou tak tmavý, že jako pohltí mě. Když jsem tak plakala, že scenérie z okna taxíku se měla roztavit a rozmazat, stín se mi stal tak tenkým u nohou, že měl téměř zmizet. Můj stín byl vždy tichý a měnil tak kontrast.
Poté uplynulo 10 let. Teď jsem tady jako „já“ a přestala jsem ve snaze oddělit stín ode mě. Dá se říci, že jsem to vzdala nebo jsem to přijala. Teď na mých nohou kterími zářící světlem vlastní budoucnosti, je vždy stín vlastní minulosti. To je dobrý. Jen stojím, chodím a dělám krásnou práci bez ohledu na to, kde jsem. Pokud mohu vyvinout sílu jen za omezených podmínek, je to falešné, ať už se děje cokoli. Jinými slovy, autentický člověk je vždy autentický, bez ohledu na to, kde je a kdo je.
Bývaly doby, kdy jsem se vázala, jako bych se snažila nikomu neublížit, a zároveň jsem se snažila mě neublíží od nikoho. Věřila jsem, že jestli mám na sobě brnění spravedlnosti, budu někdy schopen všechno chránit, ale brnění, které mělo být dokonalé, ať jsem soudila někoho, nebo někdo soudil mě, bylo vždy rozbité.
Už si nepamatuji okamžik, kdy jsem sundala brnění. Ale v určitém okamžiku jsem se rozhodla žít nahý. Koneckonců jsem si všimla, že to bylo někde v mém těle zraněno, a co se liší od minulosti, je to, že jsem si postupně dokázala milovat i to zranění. I když trochu krve vyteče, někdy se to zahojí, takže je to v pořádku. I když tam zůstanou jizvy, můžu je milovat. Takže se už ničeho nebojím. Budu silnější, jemnější a krásnější než teď. Hluboko a hluboce se nadechuji a hluboko a hluboce vydechuji, pak stojím majestátně. Můžu všechno zachránit s láskou.
11.2020
Sledovala jsem, jak listy mění barvu a dále padají. Bála jsem se, že stromy, které byly hozeny letem, které bylo příliš krátké a příliš horké, se zbláznily, ale skončilo to melancholií. Kolikrát jsem si někdy uvědomila, že to, co vypadá jemně, je ve skutečnosti silné?
Kdykoli se na něco opravdu zaměřím, zvuk zmizí ze světa jako signál. Je to okamžik, kdy v čistém vzduchu a světle zůstává jen moje vůle a já se musím nevyhnutelně postavit. Jak jsem pokračovala ve svém napjatém soustředění, učinila jsem řadu rozhodnutí. Poté, jakmile uslyším zvuk budoucnosti pohybující se svými vlastními rukama, znovu jsem nabyla vědomí. Nelze váhat ani litovat. Já to můžu udělat. Takže je to v pořádku.
Proti „novému životnímu stylu“ nebyl žádný zvláštní odpor a miluji svůj způsob přizpůsobování. Flexibilita, která vyhovuje době, je příjemné vidět, i když ji mají ostatní. Příliš slavný filozof řekl, že „zoufalství“ je smrtící nemoc. S tím se nehádám. Myslím, že je obtížné udržet spárovanou „naději“ přesvědčivou. V jistém smyslu, teď, když mají všichni na světě stejně smůlu, je těžké dostat se do cesty, jak sledovat světlou budoucnost. Vše, co potřebuji, je vytrvalý trénink. Aby v jakékoli situaci neztratili ze zřetele neochvějnou vzácnost ukrytou v každodenním životě. Všechno je vydáno na milost a nemilost osudu.
10.2020
Strávila jsem spoustu času organizováním obrovského množství papírování a fotografií o mně. Pak jsem sbírala své vlastní kousky roztroušené po celém místě a dala je dohromady. Potom jsem byla překvapen, že jsem napsala a nechala mnohem víc deníku, než jsem teď čekala. Když jsem otevřela zásuvku, kterou jsem dlouho nechala ve staré komodě, a našla kaleidoskop – myslím, že by se lidé cítili takto. Kdykoli se na to podívám, neustále mění svůj výraz a nenudí mě to. A vzpomínky jsou krásné, protože se čas od času ohlédnou. Byla jsem nostalgická, když jsem sledovala jména lidí, se kterými jsem byla blízko, a místa, která jsem často navštěvovala. Místo, kde jsem kdysi trávila hodně času, se stalo přístavem, který mě vřele přivítala, kdykoli jsem se vrátila, v poměru k energii, kterou jsem na něj vynaložila.
Na druhou stranu jsem si vzpomněla na příšery, které mě kdysi ohrožovaly. Když jsem byla mladá, oni řekli mi: „Mládí je absolutní hodnota a ty jsi krásná, protože ji obsahuje.“ Po deseti letech jsem nyní dokázala, že to byla sofie. Poslouchejte, všechny ošklivé příšery. Běž do prdele. Bez ohledu na to, jaký aspekt mého života jsem vystřihla, v mé minulosti není zbytečný čas. A teď jsem úplně na vrcholu toho, co jsem vybudovala. Lidé se tak snadno nemění. Nebo spíš nemohou. I když to někdy chtějí.
V každé fázi svého života jsem hrdá na to, že žiji s lidmi a věcmi, o nichž lze v té době říci, že jsou pro mě speciální. A to (samozřejmě) se s přibývajícím věkem stává výraznějším. Naopak, v dnešní době kromě budování své vlastní historie miluji také cestu, kterou se již vydal někdo jiný. Proto také chci udělat něco, co má smysl opustit a chránit to, co stojí za to opustit. Je to věc, kterou obvykle nosí tak nenuceně, že zapomínají na její důležitost, ale když si uvědomí, že se musí pustit, nechtějí ji pustit. Nebo je to věc, kterou nemohou prostě odhodit bez ohledu na to, kolikrát se stěhovat. Je to věc, jaká je jejich skutečná hodnota v důležité fázi.
09.2020
Když jsem si toho všimla, dívala jsem se na oblohu a pokaždé, když jsem se dívala na oblohu, sledovala jsem očima mraky. Začátek podzimu je pravděpodobně obdobím, kdy se každý obává o tu samotu. Jako důkaz toho mohu hned uvést řadu děl nesoucích název „září“, a to už jen tím, že s nimi přijdu. Je ironií, že jsem se narodila v takovém měsíci a zestárla jsem o rok.
Abych to řekla na rovinu, myslím, že to byla přestávka zaměřená na studium cizích jazyků. Je to strach ze zapomenutí slov, která jsem se měla naučit dříve, od chvíle, kdy se naučím nové slovo. Je frustrující, že nemohu druhému člověku říct, co chci říct. Je to zoufalství podobné vzdání se s tím, že bez ohledu na to, kolik toho studuji, to nemohu nazvat plynule. Myslím, že naučit se jiný jazyk než můj mateřský je jako pokračovat v takovém frustraci a pokračovat v nabírání písku svou vlastní dlaní. Ale jsem blázen, proto na to nemohu zapomenout. Ten den jsem viděla v písku, který spadla ze strany, kterou jsem zachránila, nápadně zářící malé zrno, jako by se tam projevily všechny významy, které se zrodily. Když jsem si myslela, že jsem to na první pohled viděla, prošlo mi to mezi prsty a nikdy se nevrátilo. Chci tu nádheru vidět na vlastní oči ještě jednou. Proto dnes v poušti dál naberám písek sama bez pití vody.
Vždycky jsem nenáviděla pojmenování vztahů mezi mnou a ostatními, natož abych je třídila, jako by měly být vystaveny na policích. (Kromě toho stále existují lidé, kteří se pokoušejí přiblížit ke mně, mávají rámem nastaveným někým takovým, a je to opravdu nepříjemné). Myslím, že lidé, kteří věří, že si mohou „rozumět“, i když mají odlišnou genetickou informaci, jsou blázni. Protože pro mě znamená „láska“ přijetí druhého člověka takového, jaký je, aniž by jej popíral, i když tomu druhému nerozumím. A pokaždé, když dýchám, přemýšlím, co je to „zdravý rozum“. Není to „zdravý rozum“ mít vždy na paměti, že to, co je pro někoho přirozené, může být pro někoho jiného vždy nenormální (a naopak taky)? Teda… ne, to nic není. Tak prostě, my jsme my.
08.2020
Posledních pár měsíců jsem pracovala na výstupu vlastního hlasu, který ve mně zní. Výsledkem bylo, že toto léto bylo příliš krátké. Změny mých vlastních hodnot za posledních několik měsíců byly takové, že se můj život opakoval. To je pro mě tolik. A postupně jsem začala chápat, co opravdu potřebuji. To znamená, že pokud ano, všechno je spravedlivé. Možná to cítím, když se dívám na maličkosti, které zbyly na pláži po odlivu.
Mám věc, na kterou si jasně pamatuji. „Nakonec mohou lidé vyjádřit jenom to, co vidí, jak to vidí,“ okamžik, který jsem si skutečně uvědomila. Naštěstí nebo bohužel toho dne všichni moji „nepřátelé“ zmizeli z tohoto světa a nechali mě na pokoji. Byla jsem zasažen stejným množstvím tepla z nadějí a zoufalství každé poloviny a podrážděný protichůdnými pocity jsem nesnášla existenci boha, který dal návrh: „Dokažte, že tento svět je krásný.“ Musím hledat veškerou pravdu ve tmě a neustále ji ukazovat světu, přičemž současně přebíráme všechny její odpovědnosti. Není to nazýváno trestem? Ale pochopila jsem, že taková otázka už byla prázdná. Protože ať dělám cokoli, už se nemohu vrátit do světa, ve kterém jsem byla, než jsem si toho „všimla“.
Udělám nebo se rozbíjím, mrtví nebo živí. Pokud ano, nezbývá než udělat. Je to rozumné. Pokud je to, co dostávám svými pěti smysly, krásné, zvláště když je krásná scéna, kterou pozoruji, krásná a já jsem krásná, může to být důkaz, že „tento svět je krásný“. Je třeba pokračovat ve zvyšování úrovně „nula“. Aspoň teď je to vše, co potřebuji.