06.2023
S mírnou bolestí hlavy způsobenou deštěm uvnitř jsem učinila několik důležitých rozhodnutí. Nepochybně jsem v posledních letech čelila řadě problémů, které mi mé minulé já svěřilo do přítomnosti. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to ani trochu nerozrušilo. Stejně tak bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem vše vyřešila.
Nicméně od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že už nebudu dál blbnout, začal odněkud vát vítr do zad. Známý hrdina, kterého zná každý v této zemi, bojuje už dlouho jen s láskou a odvahou jako se svými přáteli. Možná je to pravda. V procesu rozšiřování mého světa je ještě nekonečné množství věcí, které potřebuji vědět.
Když přemýšlím o pojmu “krásný konec”, je to zvláštní: čím více se za představou krásy vydávám, tím více se rozchází se skutečností. Také to, že je člověk původním obyvatelem určitého místa, může mít aspekt zachycení informací, které jsou s tímto místem spojeny, a to až do nejmenších detailů, jako je hluk.
Jednou ze skutečností, kterou musím přiznat, je, že moje filtrační funkce je jistě z určitých úhlů zkreslená. Mohu usilovat o zvýšení transparentnosti věcí, ale jsou i tací, kteří si to nepřejí, bez ohledu na výsledek. Pak by nevyhnutelně, alespoň prozatím, měli ustoupit ti, kteří mají lehčí pozici.
I kdyby tomu tak bylo, toto období introspekce mělo hluboký vliv na mé založení. Mnohokrát jsem v chaotické vlně zaváhal, a proto bylo vzácné zastavit se v rodném městě. Nakonec bude všechno v pořádku. Jakmile zabalím své velké odhodlání do malého balíčku, vydám se opět dál. Kousek dál. Dál a dál.
05.2023
Stojím mezi jarem a létem a dýchá na mě závan svěží zeleně. Mé ego je věčně napadáno proudem atmosféry a je obrovské se mu bránit. A tak pokorně naslouchám šumění stromů a utápím své vědomí v rozhovoru, který vzniká překrýváním a třením čerstvých listů. Pak se dobro a zlo rozplynou ve vzduchu a já přijímám jen mocnou pravdu. Vše je známo pouze Bohu. Stačil mi k tomu vítr, který mě skromně hladil po tvářích.
Hromadila jsem stálý proud úspěchů, i když takovým tempem, že náhodný pozorovatel nemůže zaznamenat žádnou změnu. Stále si vzpomínám na nespočetné případy, kdy jsem se při tom rozčilovala. Proto se moje reakce vždycky mění v přesvědčení. Důvod, proč se nepouštím do odpovědí, které dostávám, je ten, že jejich zdroj je spojen s mou intuicí. Kumulace prožívání tohoto okamžiku naplno je to, co mě dělá tím, kým jsem. A možná lidé tento pocit nazývají sebedůvěrou.
Bez ohledu na to, jak moc se ho snažím setřást, neurčitý, vlažný pocit se mě drží a nechce se mě pustit. Soustředění je pomalé, jako by se na myšlenkách usadil opar. Byla by to úleva, kdybych to mohla prostě odmítnout jako takové roční období, ale kdy jsem se naposledy podívala na modrou oblohu bez mráčku?
Když se na to podívám z širšího pohledu, jsem si jistá, že jsem posledních několik let strávila pod zataženou oblohou. Stále dokola přemýšlím o tomtéž a zatím jsem nedospěla k závěru ani v několika položkách. Například uvažování o konceptu sebeodhalení mě znovu utvrdilo v tom, že jsem mazaný dospělý člověk. Je snadné jednoduše vyjmenovat a napasovat materiál do nějaké šablony, se kterou budou ostatní souhlasit, a pak ji hodit přes zeď. Uvědomuji si, že je to určitý druh eskapismu, ale nemám sílu hledat způsob, jak tomu zabránit. A vím, že jediné východisko je v novém prostředí.
Je čas, vlastně na všechno. Takže teď už jen čekám na vhodný okamžik, jako to dělám vždycky. Je to jako bource morušového, který čeká, až se vylíhne. Teď jsem v mlhavém a křehkém kokonu, ale sním o tom, že jednou budu moci spatřit světlo světa.
04.2023
Probouzí mě jarní sluneční paprsky a já jdu podél nich a dívám se na žluté květy, které natahují záda k nebi. Je to nejlepší část sezóny, kdy se smím procházet a nechávám své vědomí ve vlahém vzduchu. Význam mého jména pochází od těchto květin. Cítím, že tvrdohlavost květiny, která se jen tak nezlomí, když se na ni šlápne, a sobeckost květiny, která zapouští kořeny u cesty a žije s čistou tváří, aniž by ji o to někdo žádal, mají jistě něco společného s mým já.
Při sebehodnocení jsem se stala mnohem silnějším než dříve. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že jsem se takovým stala, přinejmenším ve zrychleném tempu v posledních několika letech, ale odvážila jsem se zastavit a přehodnotit svůj původ. Měla jsem to štěstí, že jsem se znovu setkala se starými známými, a najednou jsem chtěla vědět, jak to, že jsem přišla k pověsti “Ty jsi pořád stejná”. Zformuluji následující hypotézu. Ačkoli u mě došlo k určitým změnám, pravděpodobně se výrazně změnilo prostředí, které mě obklopuje.
Když se nad tím zamyslím, v průběhu mé vlastní bezvýznamné historie zůstalo mé základní tvrzení vždy neměnné. V minulosti jsem jistě trávila dny i s pocitem frustrace, protože jsem ji nemohla tolik ohýbat, ale nyní mám pocit, že se mi doba podbízí. Je to zvláštní, ale to nevadí. Každopádně je jen jedna možnost, a to ověřit si, zda je to pravda, nebo ne.
Už nemohu zavírat oči před situací, která mě drží na malé zahrádce. Povzbuzován vyšší mocí jsem se konečně potichu začala připravovat na odjezd. Jestliže jsem to byla já, kdo toto prostředí vybudovala, byla jsem to také já, kdo do něj vrhla své tělo. Nasáklé formalínem se bublinky, které jsem vydechovala, vznášely a vynořovaly v láhvi a groteskně se rozbíjely. Kdykoli jsem postaven před úkol, který naráží na líný lidský zvyk chtít jít nejjednodušší cestou, vždycky mi na zádech vyvstane odporný pot. Ale jako obvykle mi není dovoleno odolat.
A tak zatímco čelím svým vlastním výzvám, pozoruji s chladnou hlavou jevy podbízení, které se objevují všude kolem. Vím, že jsem v mazané pozici, ale nevím, jak odtud uniknout. I když jde o mě samotného, chybí mi pocit vlastnictví, takže u ostatních je to ještě větší. Jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží dny, kdy se budu třepotat jako motýl a tiše uhýbat bombardování.
03.2023
Vzpomínky spojené s třešňovými květy se s každým rokem mění. Vím, že to zní absurdně, ale letos jako bych byl napojen na paralelní vesmír. Třpytivá elektrická světla ozařují prchavou noc a z festivalového shonu se mi točí hlava. Zakousnu se do kousku bonbonu namočeného v cukru, který je sladký jako droga, a v zátylku mi ztuhne hlava. Je jarní noc, kdy se zdá, že je všechno zapomenuto, ale když soustředím nervy a cítím vůni, přítomnost zimy je stále silná.
Možná je to mou vrozenou povahou, ale opravdu miluji věci, které se nedají pojmenovat. Je lidskou přirozeností chtít něco kategorizovat, ale existuje nespočet jevů, které ztrácejí svůj lesk v okamžiku, kdy je hodíme do rámce, který definoval někdo jiný. Vztah s někým nebo určitá noc by měly mít možnost existovat takové, jaké jsou.
Proto když mám tušení nevyužité přitažlivosti, neodvažuji se s tím nic dělat. Člověk jistě zvýší její hloubku tím, že pozná hodnotu existence s potenciálem a nedotkne se objektu. Takto do detailu nahromaděná filosofie se stává jemným závojem, který mě zahaluje. Vědět něco je často jako hřích. S každým nadechnutím hřešíme víc a víc a nakonec se můžeme vykoupit z množství tabu, kterých jsme se dopustili. Je to jistě zodpovědnost uložená “dospělým” a zároveň je tato volba spojena se svobodou.
Dokonce i porušování stávajících hodnot má pro mě k dispozici nové metody a já toho mám plné zuby. Ve všech hodnotách jistě neexistuje průměrný jedinec. Myslím, že jsem konečně získala svou vstupenku, která se rozdává v pořadí těch, kteří si tuto skutečnost uvědomili. Když jsem držela v ruce ten malý kousek papíru, připadala jsem si, jako bych měla na sobě amulet. Přesto si někdy říkám, jak jsem se sem proboha dostala. Zvlášť v těchto dnech, čím víc se snažím věci kontrolovat, tím méně dostávám to, co chci. Na druhou stranu v okamžiku, kdy se zbavím své připoutanosti, mohu snadno získat něco, co jsem si vždycky přála, takže opravdu nevím.
Nakonec je všechno prostě tak, jak to je. Pokud je tomu tak, měla bych mít na paměti především svou vlastní lenost a aroganci. Příležitosti jsou vždy dány jen těm, kteří mají schopnosti se jich chopit. Pokud nejsem ochoten zůstat stát na místě, musím běžet dál a zpomalit svou rychlost. Zasměju se nosem a chrčím; “Tak do toho, co?”. Ať se stane cokoli, prostě budu plnit svůj úkol ze všech sil.
02.2023
Vrchol milované sezóny je za námi. Vzduch je stále čistý a já mám pocit, že bych mohla být ještě zachráněn. Pro ty, kdo milují samotu, znamená zima někdy samotnou spásu. Zdá se, že zima s každým dalším opakováním získává na kráse a dodává ročnímu období trochu změny.
Nemění se však jen roční období. Mluvíme o “přechodných obdobích”, což je pojem, který se těžko definuje – ale tak či onak se musíme měnit i nadále. Status quo zevnitř je prostě úpadek zvenčí. Musíme tedy zachovat stejnou osu a odstranit pouze odpad. Jen zpočátku se to může zdát jako velký problém, ale jako všechny úkoly, jakmile si na to zvyknete, nebude to žádný velký problém. Lidstvo jako celek dnes potřebuje obnovu smyslu pro hodnoty. Přesto je budoucnost tak dobrá, jak slibuje, pokud nezavřeme své jasnozřivé oči, abychom pochopili její podstatu.
Bloudím, přešlapuji po ještě zasněžené zemi a hledám způsob, jak zaplnit díru, která mi zůstala v srdci. V hlavě vím, že vše se dá vyřešit až s odstupem času. Poslání, které jsem na sebe jako tvor s emocemi vzala, však nepříjemně nahlodává mou racionalitu. Mých pět smyslů volá po její nepřítomnosti a slzy mi padají k nohám, když se dívám sklesle. Já vím. Smutek ze ztráty někoho je úměrný množství lásky, kterou k němu chováte. Já to vím. Nemusím se nutit, abych zapomněla. Díky této zkušenosti mohu znovu pochopit bolest druhých. Takže je to v pořádku. Snažím se inspirovat všemi možnými způsoby, které mě napadnou, ale mé pusté myšlenky jsou jen osamělejší. Jsem znechucená sama sebou, že jsem tak hloupá a slabá.
Bylo by však nesprávné vyžadovat v této situaci soustředění. A tak jsem ve svém snovém světě posbírala mušle a hvězdný prach a vytvořila nešikovně tvarovanou rovnováhu. Na jednu desku jsem položila svůj smutek z toho, že budu čelit realitě, a na druhou strach, že ztratím i tuto vzpomínku. Posadila jsem se před váhu, která byla vyvážená jako naschvál, opřela si bradu o kolena a s přetrvávající pachutí sledovala, jak se kýve. Najednou mě v zamlžené mysli napadlo, že je dobře, že tu jsou slunce i měsíc. Sluneční světlo musí být příliš jasné a příliš brzy na to, aby se pod ním dalo chodit. Dokud mi to bude dovoleno, alespoň prozatím, ráda bych se nechala konejšit bledostí měsíčního světla.
01.2023
Odevzdala jsem svůj duševní klid posvátnému chladu a tupě zírala na padající sníh. Začátek nového roku, který připomínal svítání, pomohl trochu rozptýlit šero a pocit sklíčenosti. Slunce vychází a zapadá, ať si bláhoví smrtelníci naříkají, co chtějí. Jsem naprosto znechucená svým vlastním sobectvím, které chce být poraženo nebo zachráněno neměnnými pravdami. Doufám, že nahromaděné drobné hříchy, které jsem možná nevědomky nashromáždila, odplynou s táním sněhu, až přijde jaro.
Jako by v nepřímé úměře k bělosti sněhu mi jasně zčervenají konečky prstů a nosu. Nicméně pokaždé, když přijde zima, myslím na to. Jako člověk narozený v této zemi se nemohu tomuto prostředí poddat. Přeměnila jsem své soustředění, které připomíná ostrý rampouch, v meč a průhledná křídla, která jsem nevím kdy získala, jsem použila jako štít, a aniž bych se poučila, podstoupila jsem několik dalších zkoušek. Skutečně, kdy jsem se proboha zúčastnila tohoto nekonečného boje? Sek za sekem, objevoval se další nepřítel a nezbýval čas na depresi, ba ani na vyčerpání. A je neuvěřitelné, že podoba nepřítele stojícího přede mnou vždy vypadá přesně jako ta moje. A s úšklebkem v očích mi říká: “Já nejlépe vím, jak nerada prohráváš.”
V den, který by se právem dal nazvat polovinou zimy, jsem si ostříhala vlasy, které dosáhly délky, jíž jsem chtěla dosáhnout. Po vyřízení formalit spojených s odesláním někomu, jehož tvář jsem neznala, jsem se na sebe podívala do zrcadla. A nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se smát, protože jsem vypadala stejně jako před patnácti lety. Vím, že to jsem já, a kdo jsem…, ale přesto.
Nebyla to jediná věc, která mě rozesmála. Bylo to v den, kdy jsem brzy ráno odešla z domova, trochu nervózní z hlavy, která byla lehčí než už dlouho předtím, a s obavami, že budu vydán na milost a nemilost bílému přízraku. Abych zabila čas, který jsem měla, rozložila jsem pod jemným zimním sluncem brožovanou knihu a začala číst. Zatímco jsem očima sledovala slova, prohrábla jsem si vlasy, které mi teď díky jejich zkrácení visely do obličeje, a odhrnula si je přes uši, což mě překvapilo. Prázdné zimní ráno jsem trávila sama ve třídě s knihou na klíně, stejně jako teď. A to bylo také přesně před patnácti lety. Svůj úsměv, který se mi bezděčně objevila na rtech, jsem skryla pod knihou v ruce. Lidé se tak snadno nezmění.
I když to vím, okamžik, kdy si to uvědomím, je vždy naplněn probouzejícím se tajemstvím.