日本語English/Čeština

03.2022

Dávala jsem si pozor, abych nepropásla těch pár slunečných dnů, a chodila jsem ven o něco častěji. Jako by se i mně postupně blížilo jaro. My bláhoví lidé se tak znovu a znovu zbavujeme pochmurného chladu a zapomínáme na tíhu zimy.

Zároveň uplynuly celé dva roky od nebývalé absurdity, která navštívila všechny stejně. Zatímco se nacházíme uprostřed situace, která se mění závratným tempem, rezignace a odpuštění se i v této chvíli zrychlují. Může se to zdát rozporuplné, ale stále se nacházíme v situaci, kdy se jedna nepředvídatelná věc střídá druhou. A přesto se svět jistě postupně stává klidnější a klidnější.

Byly totiž doby, kdy jsem své vlastní přesvědčení pozorovala skeptickým pohledem. Důvod, proč si nedokážu jasně vybavit okamžik, kdy jsem ji překonala, je pravděpodobně ten, že nešlo o velkou proměnu, ale o nahromadění malých změn. Skládám se z toho, co jsem nahromadila. Nic víc, nic míň. Proto je to v pořádku. V pokračování minulosti je hodnota a pokračování se stane hodnotou budoucnosti. To teď mohu říci s hrdostí.

Za svůj ne zcela dlouhý život jsem však již zažila nespočet setkání a rozchodů. To pro mě není nic pozoruhodného, protože jsem vždy věřila, že mezi člověkem a druhými by měla být vždy přiměřený odstup. Zvláště v zemi, kde jsem se narodila a vyrostla, je určitý čas, kdy se prostředí člověka znatelně mění. Ať si to přejeme sebevíc, nikdo nemůže změnit jeho osud, stejně jako nikdo nemůže zabránit stromu, aby rozkvetl a shodil listy. Kromě toho to vždy přichází náhle. Tak jsem si myslela, že jsem na to zvyklá. Myslela jsem si, že jsem už dávno odhodila všechny city.

Důvod, proč jsem musela změnit názor, byl ten, že se změnilo mé postavení. Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že jsem až dosud většinou někoho nechávala na určitém místě a vyprovázela ho. Z neznámého důvodu se však počet lidí, které vyprovázím, v posledních letech výrazně zvýšila. Zároveň to znamená, že mě čekají nová setkání, takže to není nic jiného než čirá radost. Přesto ve mně existuje mírný, ale jistý pocit osamělosti. Chemická reakce, která nastává s koncem zimy spojením stávajících smyslů. Je to okamžik, kdy si uvědomím, že jsem jediný tvor na zemi, který má city. I když je to, přijímám to s pocitem klidu.

 

02.2022

Kolikrát mě už trápila bolestivá, krutá zima? A kolikrát jsem se v reakci na krutý mráz dozvěděla, že zimu miluji až k omámení? Přesto chlad venkovního vzduchu nesnesu a trávím stále více času doma. Úměrně tomu se přirozeně prodlužuje i čas, který trávím konfrontací sám se sebou. Není třeba říkat, že už nějakou dobu nikam nechodím a s nikým se nestýkám, až se mi zarmoucená. Přesto jsem si k svému překvapení jistá, že jsem na tento okamžik čekala už dlouho.

Jinými slovy, zatímco se ponořuji do samoty, jsem tu znovu a prožívám nesnesitelné odloučení. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že samota a odloučení spolu nesouvisejí, ale nikdy nevím. Akt násilného odtržení a puštění částí mého těla, které ke mně přilnuly, byl strašně rozrušující. Nicméně i když jsem byla tak rozrušená, že jsem nad sebou ztratila kontrolu, dále jsem si znovu uvědomila, že se na sebe vždy dívám tak trochu z ptačí perspektivy. V minulosti jsem nemohla mít tak velký a široký prostor a stále jsem se snažila najít způsob, jak ho zaplnit. Jsem si jistá, že ho teď dokážu dobře využít.

Inventura mých vzpomínek, kterou jsem posedlá už delší dobu, vrcholí. Nedávno jsem si připomněla, že právě ve starých záznamech a starých dějinách lze učinit nové objevy. Stejné by to však mohlo být i v případě, že by se to týkalo mě. Protože se nemohu ubránit úsměvu, když na obrazovce vidím mladou dívku, která žije svobodně. Nemohu uvěřit, že jsem celý život žila, aniž bych o ní věděla, která je obklopena světlem a existuje jako láska sama. Nemohu uvěřit, že jsem od chvíle, kdy se vlastně narodila, nosila na sobě odpověď, že bude chodit s myšlenkou, že ji nikdy nenajde, ať už ji bude hledat kdekoli. Je to tak směšné a ubohé, ale jsem zlá dospělá, takže o tom na chvíli držím to v tajnosti.

Vytáhla jsem obzvlášť zářivou vzpomínku a podívala se na ni. Byl to zimní den, ne tak dávno. Byla jsem tam já, mladá já, a brečela jsem sama v letadle, úzkostná a osamělá, aniž bych měla kam jít. A teď vím, že východ slunce, který viděla z okénka, byl tak krásný, že obrátil svět vzhůru nohama. Když o tom přemýšlím, možná je jedním z důvodů, proč miluji zimu, to, že dokážu rozpoznat teplo teplých věcí.

 

01.2022

Když jsem se během několika jasných dnů podívala na oblohu, uviděla jsem letící hejno labutí. Na ledovém začátku mi ztuhla páteř. Sváděla jsem vše na zimu a zavřela všechny dveře. Tímto způsobem jsem se vědomě odřízla od okolního světa a přemýšlela o tom, jaká bývala zima. Musely být doby, které jsem trávila vedle někoho, ale teď už si skoro nic nepamatuju. Pořád stojím sama v krajině, která mi zůstává jako živá vzpomínka. Někdy se pro jistotu ptám sama sebe, jestli jsem osamělá. Odpověď je vždy neurčitá a já v zrcadle se na mě jen dívá, jako by říkalo, že jsem takový pocit zanechala dávno a daleko.

Výsledkem je, že jsem s další velkou zkouškou o krok blíž k tomu, abych se dostala tam, kde chci být. S povzdechem jsem se zasmála. Protože se teď opět ujistila, že uzavřená zima, kdy se může ponořit do samoty, má opravdu své výhody.

Pořád si nemůžu přestat hrát se svým tělem, experimentovat s ním, zkoušet to a ono. Lidé, a ženy obzvlášť, mají mnoho zajímavých funkcí. Když se na každou z nich podívám z ptačí perspektivy, nemohu si pomoci, ale cítím tajemství.

Pomocí takového těla plného zázraků si pohrávám s osudem. Když dojde k překvapivé chemické reakci, baví mě to natolik, že se přistihnu, jak hlasitě křičím radostí. Když se však nad tím zamyslím v klidu, mám pocit, že vše bylo od počátku předurčeno a já jen tančím podle scénáře, který pro mě napsal Bůh. Je to tak promyšlené, že mě vždycky jenom klame. Pokud je to tak. I když je to tak. Možná by nebylo špatné žít svůj život jako loutka, kterou je třeba v dobrém slova smyslu manipulovat. Protože já jsem prostě klaun.

 

12.2021

Ať už je člověk jakkoli zkušený v životě, tento měsíc se vždy potýká se svým hektickým tempem. Pro mě, žijícího neohrabaně, kdo jako by Bůh označil za nedospělého, to znamená, že sotva stojím rovně. Uprostřed všech změn, které se odehrávají v konvenční moudrosti, se ze všech sil rozbíhám a ničím každou představu o každém jevu. I kdyby cesta přede mnou byla tenká jako provaz. Nezbývalo mi než běžet a věřit, že se dostanu až tam.

Když jsem žila svůj život v takovém napětí, dala jsem si malý, ale jistý slib. Na okamžik jsem se sama sebe zeptala, jestli by nebylo pošetilé dát svému předsevzetí tvar, ale rychle jsem tu myšlenku zavrhla. Je to v pořádku. Jsem si jistá, že to bude kdykoli zářit jako nevinné oko a chránit mě svým světlem.

Tak jsem se rozhodla, že budu kámen, který znamená “věčnou lásku”, nosit stále. Když ho podržím proti světlu, abych se na něj podívala, všimnu si, že mám konečky prstů znecitlivělé z působení venkovního vzduchu. Zima si vždycky najde způsob, jak se ke mně přitulit, jak mě zahalit, aby mi odvedla přebytečné teplo z těla.

Tento svět jsem si nepochybně vytvořila sama. Celé mé tělo je naplněno událostmi, kterým je tak těžké uvěřit, ale zároveň si to musím přiznat. Po opakovaných hypotézách a ověřováních jsem dospěla k závěru, že musím věřit své intuici. Všechny věci v lese spolu souvisejí, a pokud se změním já, změní se i svět. Pro ty z mě, kteří žijí se silným smyslem pro odpovědnost, to může být předpoklad, který mě rozechvěje.

Neměla bych však zavrhovat možnost, že je to zcela předčasné. Pravda o pravdě je taková, že právě když jsem přesvědčen, že už je téměř tam, ale uniká jako iluze. Nesmím být neopatrná. Nakonec budou dny nejspíš i nadále nevyzpytatelné, ale v tuto chvíli to byl rok dobrého života. Prozatím tomu tak říkám.

 

11.2021

Pokaždé, když vyjdu ven a nechám si tělem projít čerstvý vzduch, cítím, jak se chlad prohlubuje. Jako každý rok ani nevím, kdy podzim přichází, a i letos se chystal odejít, než jsem se nadála.

Otázky vedou k dalším otázkám a já jsem jako vždy zmítán vlastní zvědavostí. Jedním z mých největších štěstí je, že nyní vidím praktické využití nabytých znalostí. Je mi to jasné, že nové a staré věci jsou vždy neoddělitelně propojeny, že jsem spojen s ostatními a že je moudré nepřekračovat hranice čehokoli. Jediné, co musím dělat, je zdokonalovat svou práci, zvyšovat frekvenci oběhu a věřit, že každý problém lze vyřešit. Z dlouhodobého hlediska mě na tomto světě možná čeká jen zábava.

Bez ohledu na kontext znamená změna prostředí změnu pozice, ve které se nacházím. Když se setkávám se situacemi, v nichž pozoruji svět z jiné perspektivy, mám někdy pocit, jako bych obnovovala předzvěst, kterou do něj vložilo mé minulé já. Je to okamžik, kdy si uvědomím, že všechno má svůj smysl a že nikdy nic není zbytečné.

V minulosti se mi nesčetněkrát stalo, že jsem se chtěla pořádně praštit do hlavy a zapomenout na to. Byly doby, kdy jsem proklínala všechno na světě a prostě žila každý den, jako by mě to drtilo, a byly doby, kdy to bylo tak těžké, že jsem si myslela, že mi vyschly i slzy. Teď, když sním o setkání s člověkem, kterým jsem tehdy byla, vím, co bych svému minulému já chtěla říct. Ať je to jakkoli bolestivé, je to v pořádku. Ať je to jakkoli bolestné, neboj se, protože ta bolest se promění v sílu a laskavost a ty ji můžeš světu vrátit jako lásku.

 

10.2021

Kráčím po měkkém koberci ze suchého listí a vplétám se vlákny osud. S každým mým krokem vpřed se zdá, že sluneční světlo je jemnější. Přemýšlím, jestli jsem schopná zachytit výraz podzimu, který přišel dřív, než jsem si ho uvědomila, který není jen osamělostí.

Nedávno jsem došla k poznání, že žít pro sebe bude zase ku prospěchu druhým. Čím více budu mít ráda sama sebe, tím více bude svět reagovat a přetékat láskou. Ať už jsem kdekoli nebo dělám cokoli, vždy mohu získat to, co chci, pokud po tom budu silně toužit. Často je to pocit, který se nedá verbalizovat, a nemá důkaz o něm žádné přesvědčení. Někdy se však vyskytne příležitost, kdy jsou výsledky toho, co jsem hromadila, všem tak zřejmé. Tyto nečekané okamžiky mě vždy upřímně překvapí. Je to stimulace ke každodenní úkolů a v některých případech to může být jakýsi katalyzátor.

Dny vychodím věc co nepotřebuji, jako bych trpěla nějakou nemocí, trvají dodnes. Věci, které jsem kdysi dlouho cítila jako potřebu. Kdykoli se ke každé z nich upřímně postavím a učiním rozhodnutí, moje soustředění se úměrně tomu zvýší. Přebírám co nejvíce odpovědnosti za vše, co se mi děje. Je to proces zkoušení mého osudu s trochou odvahy na mé straně. Je to zajímavé, protože dříve jsem se toho bála, ale teď si to moc užívám.

Během chodím lehké a tanci, jsem si jistá, že mi zbělá dech. Takže i letos uvítám křehkou a krásnou zimu.

 

09.2021

Přemýšlím o blížícím se podzimu, zatímco známky léta tu ještě jsou. Než se naděju, stojím opět mezi ročními obdobími. Neviditelné změny se neomezují jen na venkovní vzduch. Kolikrát jsem v poslední době zažila něco, co bylo předtím, než jsem včera večer zavřela oči, všeobecně známé, abych se ráno probudila a zjistila, že to beze stopy zmizelo? A kdy jsem se naučila přijímat věci takové, jaké jsou? Jestli tohle je to, co mám na mysli pod pojmem “dospívání”, pak to tak možná opravdu je. Protože jsem ve skutečnosti zestárla o rok.

Už je to nějaký čas, co jsem začala chodit podle určitého návodu. Do té doby jsem si všechno vybírala a rozhodovala sama. Vždycky jsem si myslela, že to tak bude vždycky. Je pravda, že tato skutečnost ve mně žije dodnes.

Ale zároveň jen kráčím dál, veden světlem, jako by tam moje vlastní vůle neexistovala. Kdy jsem si to poprvé uvědomila? To, co mi ukazuje světlo, a to, co si vybírám, se vždy shodují. Zpočátku jsem dokonce cítila strach, že to není náhoda. Občas se ještě přistihnu, že se sama sebe čas od času ptám: “Je to opravdu to, co chci?”. I když se ptám, jak moc se ptám, světlo je vždy tiché a osvětluje pouze cíl.

 

08.2021

Zatímco jsem zavírala oči v otupujícím horku, pustila jsem se do dvou pro mě důležitých úkolů. Myslím, že před několika lety by mě nikdy nenapadlo, že takové přídavné jméno jako “důležitý” bude použito jako předložka. Ty byly krátkodobé úkoly s jistou nečekaností. Prováděla jsem ji v utajení a ukončila tak, že jsem každou otázek dotáhla do konce. Od obvyklých se tyto výzvy liší tím, že se ještě více než obvykle neptají, zda výsledek není dobrý, nebo špatný. Dokonce mi to přišlo zábavné, ale “nečekaná výzva” měla “nečekaný konec”.

Pokaždé, když něco takového dělám, uvědomím si, že k věcem přistupuji nevysvětlitelně nešikovně. Netřeba dodávat, že tomu tak bylo vždycky. Jakmile si vytyčím nějaký cíl, musím se mu postavit čelem až do vyčerpání. Konecukoncu se miluji jako tak. To vím také. Někdy však letmo sním o tom, že bych své tělo mohla využívat “lépe” alespoň o trochu víc. Ale bohužel, když takhle v koutku hlavy přemýšlím, je už skoro prázdná.

Obecně platí, že “růst” do značné míry závisí na relativním hodnocení. Jinými slovy, nestává se často, že bych ho skutečně pocítila sama na sobě. Výjimkou jsou případy, kdy mám o sobě zaznamenané informace z určitého pozorovacího bodu.

Nikdy jsem nic nezačínala s tímto záměrem, ale měla jsem mnoho případů, kdy jsem byla schopen vidět věci tímto způsobem jako výsledek. Soustavně pracovat a postupně hromadit. A když porovnám trajektorii těchto prací od jednoho bodu k druhému, cítím se, že neuvěřitelně sladko. Dny, kdy dochází dech, netrvají věčně. Kdykoli se zastavím, abych popadla dech, vždy mě zachrání klidné záznamy, které po sobě zanechalo mé minulé já. Jsou důkazem mého boje o odstranění všech ostatních záměrů tváří v tvář faktům a realitě. Ne pro někoho jiného, ale jako znamení, že jsem se snažila mít ráda sama sebe. Takže toto bude taky, asi někdy.

 

07.2021

Přišlo léto. Zapomněla jsem dýchat kvůli příliš horku, ale pokračovala jsem ve studiu s jeho koncentrací. Když jsem do něčeho blázen, jsem daleko od světa, jako když je snížená hlasitost stereo. Byl to můj zvyk z dřívějška. Ostatní někdy říkají: „Ty jsi mimo svět,“ ale já jsem se sama sobě vysmívala, že to možná přišlo z toho.

Přitom jsem přečetla několik knih, abych zablokovala hluk a prohloubila své znalosti o konkrétním oboru. Čtu jen to, čemu se říká „mistrovské dílo“, takže pokaždé, když to čtu, vyvíjím na své tělo tlak. Slyšela jsem šumivý zvuk mého srdce a třásly se mi ruce. Sofistikované věci vždy šokují můj mozek. A lidé mohou snadno změnit svůj život tím, že to udělají kdykoli, znovu a znovu. Myslím, že proto se nemohu přestat učit. Jsem si jistá, že to na mě funguje jako nějaký druh drogy.

Jednoho dne jsem obdržela výsledek akcí a ulevilo se mi, že smutek, kterého jsem se bála, nepřišel. Přitom jsem cítila nevyhnutelnost všeho. Existoval jakýsi smysl, kterému jsem rozuměla pouze já, a přijala jsem to klidně a tak, jak to bylo.

Věci, které „vypadají“ jako by měly přesně opačné prvky. Vždy jsem předpokládala, že každý z nich je mimo dosah. Jak však pokračuji v chůzi, zjišťuji, že jsou všichni zády k sobě. Jako den a noc přicházejí střídavě, nebo jako existuje stín kvůli světlu. A jednoho dne se správné i špatné jistě rozplynou v moři konceptů a zmizí. -Ach, svět, na který se dívám klidným pohledem, je vždy úžasně krásný.

 

06.2021

Poslouchala jsem nepřetržitý déšť a splnila si plíce melancholickým vzduchem. Sledovala jsem nádherné květiny, které žijí s deštěm, a přitom jsem měla pocit, jako by mé tělo kvůli vlhkosti ztěžklo.

Už je to docela dlouho, co jsem začala dělat nějaké věci, využívat situace, kdy jsem nemohla jít ven. Když se podívám pozorně, jsou to všechno jen to, od čeho jsem dřív koukala. Nevadí, když vyleštím nádobu, která drží krásnou duši. Už je to dlouho, co jsem si takhle odpustila, ale nechtěně jsem se zasmála, protože to bylo fyzicky bolestivé, jako by to byla reakce, kterou jsem donedávna ignorovala. I bolest jsem však zabalila láskou a přijala ji za svoji. Co bych si myslela, kdybych se minulost sama podívala na přítomnost mě?

V tomto ročním období je tu člověk, kterého si vždy vzpomínám. A stále si jasně pamatuji, že v den, kdy nás začal osvětlovat ne jako lidské bytosti, ale jako samotné světlo, bylo období dešťů, ale bylo to jasné nebe jako vtip. Pro mě není mnoho příkladů toho, jak se shoduje zápas „věc, nechci zapomenout“ a „věc, nemohu zapomenout“. Zatím je to možná jediná věc, ve které každá z emocí a vjemů v té době stále zůstává jako vlastný dotek a teplota a pokaždé, když otevřu dveře své paměti, reflexivně pláču.

Na druhé straně. Ne, proto. Zajímalo by mě, jestli v tuto roční dobu bude pršet. Je to odpuštění z nebe pro pocity malé lidské bytosti, která chce skrýt svůj smutek na šedém nebi a nechat své utrpení proudit do vody. Pokud to poslušně přijmu a přijmu své slabosti a křehkost, jsem si jistá, že budu silnější než předtím, než začalo pršet. A než se objeví slunce, jsem si jistá, že mohu začít znovu chodit. Takže, prosím, pouze teď.

 

05.2021

Několikrát mi bylo špatně v reakci na oblohu, která se nemohla rozhodnout, kam jít. Všechno, co dostanu svými pěti smysly, je včetně léta a jsem naprosto zmatený, ale aniž bych to mohla použít jako omluvu, vzala jsem si jednu velký úkol. Úkolem bylo vybrat a uspořádat potřebné položky jeden po druhém. Pokračovala jsem v nošení nervů a zaujala postoj, který nedovolil malou neopatrnost nebo dokonce malý kompromis. Ale neplatilo to a věci šly tak pomalu, jako procházky ve vodě. Byla jsem naštvaná, pak jsem z nedostatku kyslíku vyšla z vody a když jsem zalapala po dechu a vzala si vzduch do plic. A vzpomněla jsem si, že jsem před 10 lety na tomto místě bojovala sama.

Než jsem začala tento úkol, byla okamžik, kdy jsem se trochu bála. Protože bych se mohla spálit, kdybych se to udělala. Ale i když. I když je to, pokud má smysl k výzvě, odpověď je jenom jedna. Pamatuji si, že jsem se rozhodla jako to. Ale když to skončilo, nebyl to velký problém. Prostě jsem dýchala zpět na normální rychlost a klidně jsem viděla příští cíl.

Bylo to před 10 lety, co jsem si uvědomila: „Musím sama udělat věc, co opravdu chci“. A rozdíl mezi těmi dny a nyní je, zda je to „ten, kdo od nynějška vyzvedne různé věci“, nebo „ten, kdo vyhodil různé věci“. Nemám v úmyslu ohlédnout se za posledních 10 let. Výsledek bude spíše říkat sama za sebe, i když budu mlčet. Proto nic neříkám. I při stejné nule je kvalita odlišná.

Fotografuji při procházení mezi mateřským jazykem a některými cizími jazyky. Všimla jsem si, že každý den je jen opakováním. Jinými slovy, dotknu se „jazyka“ po celou dobu. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, zda číst, psát, mluvit nebo vidět. Když píšu slova, povzbuzuje mě jejich síla a při sledování obrazu jsem zachráněn jejich měkkostí. Pokud se chystám vzdát jedné ze sil, mohu uniknout druhé. Může to být mazaná strategie. Na druhou stranu na mě však také zapůsobilo, že se mi v manévrování zlepšilo. Tak, to je dobrý.

Když se procházím, cítím, jak stromy rostou neviditelnou rychlostí. Jistě, i to kousek po kousku. Letos se opět blíží léto.

 

04.2021

Začala jsem věc, na kterou jsem dlouho čekala na těchto šanci. Je návyk, který dochází k malé revoluci každý den ve mě. Pokaždé, když si něco pamatuji, cítím se, že jiskry jsou rozptýleny v mém mozku. Chtěla bych pochválit sama sebe, kdo řekla: „Musím to udělat hned teď.“, Ale dny plynou bez času, abych se ponořila do přetrvávajícího zvuku.

Jsem si vědom, že mojí výhodou je vždy dělat cokoliv řešit. Zároveň to však může být slabá stránka. Koneckonců, jsem velmi extrémní. Jsem jako auto, který jeho plynový pedál lze plně otevřít a brzdy nejsou od začátku sešlápnuty. Často ztrácím nad sebou kontrolu, protože mám jen možnost „pokračovat v chodu“ od okamžiku odeslání, dokud nedojde palivo.

A pak jsem byla jako takhle bez dechu, byla jsem překvapen, když jsem se rozhlédla. Protože květiny, které byly v plném květu, zcela změnily svůj vzhled na mladé listy. Proto nikdy nemůžu vyhrát. Jsem ohromen jejich sofistikovanou změnou a mojí nezralostí. Na prvním místě, lidské bytosti nemohou zvítězit nad přírodou. Když jsem tiše přiznala svou porážku, zhluboka jsem se nadechla a nadechla se nového vzduchu se známkami odcházejícího jara. Pro pokračovat v běhu více dál.

V poměru k prohlubování poznávání svého mateřského jazyka a cizího jazyka jsem měla více času přemýšlet o konceptu „vzdálenosti“. Je zajímavé, že pravidlo, že „vzdálenost k druhé osobě ovlivňuje intimitu“, se zdá být alespoň v některých jazycích zdravým rozumem. Termín „vzdálenost“ zde odkazuje hlavně na něco duševního a slova, která se mají použít pro ostatní, se vybírají nebo se odpovídajícím způsobem mění způsob mluvení. Mám věc, kterou jsem si myslela: „Aha, takhle… jo, rozuměla jsem.“

Obecně je ctností sdílet všechno v mezilidských vztazích, zvláště pokud mají blízký vztah, a myslím, že existuje tendence, že čím blíže jsou tomu druhému, tím je to lepší. Ale podle mého osobního názoru je to velmi nepříjemný způsob myšlení. Jako pozvracím.

Od osoby, která má hranici, do které by odtud neměla vstupovat nikdo, jsou ti, kteří se ji pokusí napadnout, pouze nepřátelé. Blázen s fantomovým pocitem, že chce vědět vše o druhé osobě, k ní nakonec ztratí úctu. A to není nic jiného než signál, že jeden vztah skončil.

Proto je pro mě „vzdálenost“ základním prvkem, aby si objekt udržela svou krásu. Když jsem se na to dívala z dálky, byla to velmi krásná hora, ale pak jsem se k ní přiblížila, byla jsem zklamán suchým skalním povrchem. Takový pocit je opravdu arogantní. Mimochodem, toto je varování pro mě. Chci být osobou, která dokáže elegantně vytáhnout pravítko, které mi to kdykoli dokáže správně měřit z hrudi, aniž by ztratila ze zřetele patřičnou vzdálenost.

 

03.2021

Když se podívám na nohy, zpoza roztaveného sněhu vykukují nové výhonky. Když se podívám nad hlavu, třešňové květy avizují o příchodu jara. Některé věci skončí v klidu, zároveň začnou další. Pokaždé, když cítím takový okamžik ve vůni větru, jsem ráda, že má roční období.

Poté, když hledám místo, kde by mohlo jít moje srdce, jsem ukončila některé osobní problémy. Tam byla zeď, která mě dlouho obklopovala. To bylo strašně vysoké, strašně tvrdé, jsem se toho ani nedotkla, protože jsem si myslela, že v něm budu žít navždy. Možná to tedy byla jen práce na jaře.

Jakmile jsem se rozhodla, už jsem neváhala. Zhluboka jsem se nadechla, popadla mě za pěst, zamávala jí a zasáhla ji čelem. Zeď se snadno rozbila. Byla jsem překvapen, protože to bylo příliš lehké, ale všimla jsem si to. – Tato zeď dlouho čekala, až ji rozbiím. Dívala jsem se na trosky, které se třepotaly větrem, myslela jsem si, že to tak určitě je to. Ach, …stále mám prostor, abych byla svoboda.

Emoční lidé jsou škaredé, i když mají jakékoli důvody. Proto nechci kdykoli ztratit klid. Pak jsem přemýšlela o tom, co mě baví a oblíbená. Myslím, že tom všichni mají filtry vytvořené podle stejných zásad. Přitažlivost spočívá v procesu. Zaprvé, uvedení kusu papíru obsahuje děsivé půvab. Pak nejen to, papír ochlazuje přebytečné teplo a špinavé věci se tím zachytí a neodpadnou, proto je to výborné. Kromě toho je také krásná doba čekání na kapání kapaliny po kapkách.

Tak, podmínky jsou shromáždili. Jak blízko mohu být „šikovnou papíru“, který potlačuje mé touhy a pocity a získává výsledky, které potřebuji.

 

02.2021

Zatímco rozmary země dělá si legraci z mě, chodila jsem na hranici mezi teplem a chladem. Ale zima byla silná. Prohrála jsem s vítrem, co jako útoky na mé tváře. Vyhostil jaře, které ukázalo kousek, a dny váhání jít ven pokračovaly. V konečném důsledku jsem pustila mnoho věcí. Učinila jsem bezohledné rozhodnutí o věcech, které dříve byly mojí součástí. Věřím, že pokaždé, když mi něco z těch opustí ruku, můžu svobody krok blíž.

Potom jsem si myslela, že kolik rozloučení jsem čelila. Pokud já jsem stále já i když všechno zahodím, co znamená jedinečnost? Pokud skutečnost, že jsem existovala, zůstává v něčí paměti – nebo někde v záznamu i když se toto tělo rozpadá, jaká je hranice mezi živým a smrtí?

Někdy se dívám na sen o lidech, kteří se možná už nikdy nemůžu setkat. Probudím se a podívám se na strop, všimla jsem si, že to byl sen, a pak znovu zavřu oči. Byli tak blízko mě, že jsem se jich mohla dotknout. Znovu je odrážím na zadní straně víček. Pak si namočím do nadějné rezignace. Kdy jsem si uvědomila, že se necítím relativně osamělá? Možná to spustil někdo, na koho poukázal, ale já jsem na to úplně zapomněla. Ale myslím, že to může být důvod. Protože se s nimi můžu setkat, kdykoliv když doufám. A někdy je to mnohem více v podobě krásné než reality.

 

01.2021

Bílý. Lidé často používají tuto barvu k označení, že něco ještě nebylo obarveno žádnou barvou. Navíc jako příznivý význam. Tuto barvu jsem použila k popisu mnoha věcí, právě tak. Dokud jsem nebyla svědkem pohledu na bílé obarvení všeho.

Kvůli jsem už dlouho neslyšela zvuk sněžení, zapomněla jsem, že mohla jsem ho získat výměnou za všechny zvuky, které existují na tomto světě. Pláč, smích a křik byly nasávány do sněhu, jako by od začátku neexistovaly. Bála jsem se, protože jsem tomu nemohla odolat, a přemýšlela jsem, že proč je sníh tak bílý. A jakmile jsem našla odpověď, vzpomněla jsem si. Ve světě světla se vždy po smíchání všech barev vytvoří bílá. A jeho síla všechno vymazat.

Oproti dřívějším věcem se můžu milovat mnohem podrobněji. Ale ironicky, v poměru k tomu, je zvýrazněna chamtivost lidských bytostí. Podívala jsem se dolů a zastavila jsem se a uvedla řadu problémů, které se někde stále děly. Když jsem se zapletla do mysli co je to rovnost“, někdy se takto zaseknu. Zvláště v poslední době jsem si byla vědom věcí, které jsou mimo můj dosah, takže to nemá žádný konec. Kdy se dozvím, že touha zachránit někoho jiného není nic jiného než vlastní spravedlnost?

Řešení již byla přijata a jenom já na ně nezapomenu. Nemířit k dokonalosti. Vědět, že dokonalost je nemožná. Bylo by skvělé, kdybych mohla něco udělat letos než loni a dnes než včera. Moje nohy, které se zastavily, začaly znovu fungovat. Takže se jen dívám dopředu a kráčím. Až do usnutí světa.

 

12.2020

Než je svět zmatený, změnila jsem místo, kde žiji. Možná bych měla říct Jsem zpět“, do místa, kde jsem před 10 lety strávila 10 let. Samozřejmě si pamatuji, o čem jsem tehdy přemýšlela. Věřila jsem, že když se odsud vzdálím a změním okolnosti, něco se změní současně. Tady nic není, ale jinde alespoň ne tady, jsem si jistá, že je tu něco jiného, něco, v co doufám, takže, takže já jsem …

Bylo město, kam jsem se přestěhovala a žila jsem s tím na paměti, ale můj stín mě sledoval, kamkoli jsem šla. Když jsem procházela mezi budovami a dívala jsem se na šedou oblohu, zároveň jsem se cítila, že nejsem nikoho“, stín měl u mých nohou tak tmavý, že jako pohltí mě. Když jsem tak plakala, že scenérie z okna taxíku se měla roztavit a rozmazat, stín se mi stal tak tenkým u nohou, že měl téměř zmizet. Můj stín byl vždy tichý a měnil tak kontrast.

Poté uplynulo 10 let. Teď jsem tady jako a přestala jsem ve snaze oddělit stín ode mě. Dá se říci, že jsem to vzdala nebo jsem to přijala. Teď na mých nohou kterími zářící světlem vlastní budoucnosti, je vždy stín vlastní minulosti. To je dobrý. Jen stojím, chodím a dělám krásnou práci bez ohledu na to, kde jsem. Pokud mohu vyvinout sílu jen za omezených podmínek, je to falešné, ať už se děje cokoli. Jinými slovy, autentický člověk je vždy autentický, bez ohledu na to, kde je a kdo je.

Bývaly doby, kdy jsem se vázala, jako bych se snažila nikomu neublížit, a zároveň jsem se snažila mě neublíží od nikoho. Věřila jsem, že jestli mám na sobě brnění spravedlnosti, budu někdy schopen všechno chránit, ale brnění, které mělo být dokonalé, ať jsem soudila někoho, nebo někdo soudil mě, bylo vždy rozbité.

Už si nepamatuji okamžik, kdy jsem sundala brnění. Ale v určitém okamžiku jsem se rozhodla žít nahý. Koneckonců jsem si všimla, že to bylo někde v mém těle zraněno, a co se liší od minulosti, je to, že jsem si postupně dokázala milovat i to zranění. I když trochu krve vyteče, někdy se to zahojí, takže je to v pořádku. I když tam zůstanou jizvy, můžu je milovat. Takže se už ničeho nebojím. Budu silnější, jemnější a krásnější než teď. Hluboko a hluboce se nadechuji a hluboko a hluboce vydechuji, pak stojím majestátně. Můžu všechno zachránit s láskou.

 

11.2020

Sledovala jsem, jak listy mění barvu a dále padají. Bála jsem se, že stromy, které byly hozeny letem, které bylo příliš krátké a příliš horké, se zbláznily, ale skončilo to melancholií. Kolikrát jsem si někdy uvědomila, že to, co vypadá jemně, je ve skutečnosti silné?

Kdykoli se na něco opravdu zaměřím, zvuk zmizí ze světa jako signál. Je to okamžik, kdy v čistém vzduchu a světle zůstává jen moje vůle a já se musím nevyhnutelně postavit. Jak jsem pokračovala ve svém napjatém soustředění, učinila jsem řadu rozhodnutí. Poté, jakmile uslyším zvuk budoucnosti pohybující se svými vlastními rukama, znovu jsem nabyla vědomí. Nelze váhat ani litovat. Já to můžu udělat. Takže je to v pořádku.

Proti novému životnímu stylu nebyl žádný zvláštní odpor a miluji svůj způsob přizpůsobování. Flexibilita, která vyhovuje době, je příjemné vidět, i když ji mají ostatní. Příliš slavný filozof řekl, že zoufalství je smrtící nemoc. S tím se nehádám. Myslím, že je obtížné udržet spárovanou naději přesvědčivou. V jistém smyslu, teď, když mají všichni na světě stejně smůlu, je těžké dostat se do cesty, jak sledovat světlou budoucnost. Vše, co potřebuji, je vytrvalý trénink. Aby v jakékoli situaci neztratili ze zřetele neochvějnou vzácnost ukrytou v každodenním životě. Všechno je vydáno na milost a nemilost osudu.

 

10.2020

Strávila jsem spoustu času organizováním obrovského množství papírování a fotografií o mně. Pak jsem sbírala své vlastní kousky roztroušené po celém místě a dala je dohromady. Potom jsem byla překvapen, že jsem napsala a nechala mnohem víc deníku, než jsem teď čekala. Když jsem otevřela zásuvku, kterou jsem dlouho nechala ve staré komodě, a našla kaleidoskop – myslím, že by se lidé cítili takto. Kdykoli se na to podívám, neustále mění svůj výraz a nenudí mě to. A vzpomínky jsou krásné, protože se čas od času ohlédnou. Byla jsem nostalgická, když jsem sledovala jména lidí, se kterými jsem byla blízko, a místa, která jsem často navštěvovala. Místo, kde jsem kdysi trávila hodně času, se stalo přístavem, který mě vřele přivítala, kdykoli jsem se vrátila, v poměru k energii, kterou jsem na něj vynaložila.

Na druhou stranu jsem si vzpomněla na příšery, které mě kdysi ohrožovaly. Když jsem byla mladá, oni řekli mi: „Mládí je absolutní hodnota a ty jsi krásná, protože ji obsahuje.“ Po deseti letech jsem nyní dokázala, že to byla sofie. Poslouchejte, všechny ošklivé příšery. Běž do prdele. Bez ohledu na to, jaký aspekt mého života jsem vystřihla, v mé minulosti není zbytečný čas. A teď jsem úplně na vrcholu toho, co jsem vybudovala. Lidé se tak snadno nemění. Nebo spíš nemohou. I když to někdy chtějí.

V každé fázi svého života jsem hrdá na to, že žiji s lidmi a věcmi, o nichž lze v té době říci, že jsou pro mě speciální. A to (samozřejmě) se s přibývajícím věkem stává výraznějším. Naopak, v dnešní době kromě budování své vlastní historie miluji také cestu, kterou se již vydal někdo jiný. Proto také chci udělat něco, co má smysl opustit a chránit to, co stojí za to opustit. Je to věc, kterou obvykle nosí tak nenuceně, že zapomínají na její důležitost, ale když si uvědomí, že se musí pustit, nechtějí ji pustit. Nebo je to věc, kterou nemohou prostě odhodit bez ohledu na to, kolikrát se stěhovat. Je to věc, jaká je jejich skutečná hodnota v důležité fázi.

 

09.2020

Když jsem si toho všimla, dívala jsem se na oblohu a pokaždé, když jsem se dívala na oblohu, sledovala jsem očima mraky. Začátek podzimu je pravděpodobně obdobím, kdy se každý obává o tu samotu. Jako důkaz toho mohu hned uvést řadu děl nesoucích název září“, a to už jen tím, že s nimi přijdu. Je ironií, že jsem se narodila v takovém měsíci a zestárla jsem o rok.

Abych to řekla na rovinu, myslím, že to byla přestávka zaměřená na studium cizích jazyků. Je to strach ze zapomenutí slov, která jsem se měla naučit dříve, od chvíle, kdy se naučím nové slovo. Je frustrující, že nemohu druhému člověku říct, co chci říct. Je to zoufalství podobné vzdání se s tím, že bez ohledu na to, kolik toho studuji, to nemohu nazvat plynule. Myslím, že naučit se jiný jazyk než můj mateřský je jako pokračovat v takovém frustraci a pokračovat v nabírání písku svou vlastní dlaní. Ale jsem blázen, proto na to nemohu zapomenout. Ten den jsem viděla v písku, který spadla ze strany, kterou jsem zachránila, nápadně zářící malé zrno, jako by se tam projevily všechny významy, které se zrodily. Když jsem si myslela, že jsem to na první pohled viděla, prošlo mi to mezi prsty a nikdy se nevrátilo. Chci tu nádheru vidět na vlastní oči ještě jednou. Proto dnes v poušti dál naberám písek sama bez pití vody.

Vždycky jsem nenáviděla pojmenování vztahů mezi mnou a ostatními, natož abych je třídila, jako by měly být vystaveny na policích. (Kromě toho stále existují lidé, kteří se pokoušejí přiblížit ke mně, mávají rámem nastaveným někým takovým, a je to opravdu nepříjemné). Myslím, že lidé, kteří věří, že si mohou „rozumět“, i když mají odlišnou genetickou informaci, jsou blázni. Protože pro mě znamená láska přijetí druhého člověka takového, jaký je, aniž by jej popíral, i když tomu druhému nerozumím. A pokaždé, když dýchám, přemýšlím, co je to zdravý rozum. Není to zdravý rozum mít vždy na paměti, že to, co je pro někoho přirozené, může být pro někoho jiného vždy nenormální (a naopak taky)? Teda… ne, to nic není. Tak prostě, my jsme my.

 

08.2020

Posledních pár měsíců jsem pracovala na výstupu vlastního hlasu, který ve mně zní. Výsledkem bylo, že toto léto bylo příliš krátké. Změny mých vlastních hodnot za posledních několik měsíců byly takové, že se můj život opakoval. To je pro mě tolik. A postupně jsem začala chápat, co opravdu potřebuji. To znamená, že pokud ano, všechno je spravedlivé. Možná to cítím, když se dívám na maličkosti, které zbyly na pláži po odlivu.

Mám věc, na kterou si jasně pamatuji. Nakonec mohou lidé vyjádřit jenom to, co vidí, jak to vidí,“ okamžik, který jsem si skutečně uvědomila. Naštěstí nebo bohužel toho dne všichni moji nepřátelé zmizeli z tohoto světa a nechali mě na pokoji. Byla jsem zasažen stejným množstvím tepla z nadějí a zoufalství každé poloviny a podrážděný protichůdnými pocity jsem nesnášla existenci boha, který dal návrh: Dokažte, že tento svět je krásný. Musím hledat veškerou pravdu ve tmě a neustále ji ukazovat světu, přičemž současně přebíráme všechny její odpovědnosti. Není to nazýváno trestem? Ale pochopila jsem, že taková otázka už byla prázdná. Protože ať dělám cokoli, už se nemohu vrátit do světa, ve kterém jsem byla, než jsem si toho všimla.

Udělám nebo se rozbíjím, mrtví nebo živí. Pokud ano, nezbývá než udělat. Je to rozumné. Pokud je to, co dostávám svými pěti smysly, krásné, zvláště když je krásná scéna, kterou pozoruji, krásná a já jsem krásná, může to být důkaz, že tento svět je krásný. Je třeba pokračovat ve zvyšování úrovně nula. Aspoň teď je to vše, co potřebuji.