日本語English/Čeština

05.2021

Několikrát mi bylo špatně v reakci na oblohu, která se nemohla rozhodnout, kam jít. Všechno, co dostanu svými pěti smysly, je včetně léta a jsem naprosto zmatený, ale aniž bych to mohla použít jako omluvu, vzala jsem si jednu velký úkol. Úkolem bylo vybrat a uspořádat potřebné položky jeden po druhém. Pokračovala jsem v nošení nervů a zaujala postoj, který nedovolil malou neopatrnost nebo dokonce malý kompromis. Ale neplatilo to a věci šly tak pomalu, jako procházky ve vodě. Byla jsem naštvaná, pak jsem z nedostatku kyslíku vyšla z vody a když jsem zalapala po dechu a vzala si vzduch do plic. A vzpomněla jsem si, že jsem před 10 lety na tomto místě bojovala sama.

Než jsem začala tento úkol, byla okamžik, kdy jsem se trochu bála. Protože bych se mohla spálit, kdybych se to udělala. Ale i když. I když je to, pokud má smysl k výzvě, odpověď je jenom jedna. Pamatuji si, že jsem se rozhodla jako to. Ale když to skončilo, nebyl to velký problém. Prostě jsem dýchala zpět na normální rychlost a klidně jsem viděla příští cíl.

Bylo to před 10 lety, co jsem si uvědomila: „Musím sama udělat věc, co opravdu chci“. A rozdíl mezi těmi dny a nyní je, zda je to „ten, kdo od nynějška vyzvedne různé věci“, nebo „ten, kdo vyhodil různé věci“. Nemám v úmyslu ohlédnout se za posledních 10 let. Výsledek bude spíše říkat sama za sebe, i když budu mlčet. Proto nic neříkám. I při stejné nule je kvalita odlišná.

Fotografuji při procházení mezi mateřským jazykem a některými cizími jazyky. Všimla jsem si, že každý den je jen opakováním. Jinými slovy, dotknu se „jazyka“ po celou dobu. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, zda číst, psát, mluvit nebo vidět. Když píšu slova, povzbuzuje mě jejich síla a při sledování obrazu jsem zachráněn jejich měkkostí. Pokud se chystám vzdát jedné ze sil, mohu uniknout druhé. Může to být mazaná strategie. Na druhou stranu na mě však také zapůsobilo, že se mi v manévrování zlepšilo. Tak, to je dobrý.

Když se procházím, cítím, jak stromy rostou neviditelnou rychlostí. Jistě, i to kousek po kousku. Letos se opět blíží léto.

 

04.2021

Začala jsem věc, na kterou jsem dlouho čekala na těchto šanci. Je návyk, který dochází k malé revoluci každý den ve mě. Pokaždé, když si něco pamatuji, cítím se, že jiskry jsou rozptýleny v mém mozku. Chtěla bych pochválit sama sebe, kdo řekla: „Musím to udělat hned teď.“, Ale dny plynou bez času, abych se ponořila do přetrvávajícího zvuku.

Jsem si vědom, že mojí výhodou je vždy dělat cokoliv řešit. Zároveň to však může být slabá stránka. Koneckonců, jsem velmi extrémní. Jsem jako auto, který jeho plynový pedál lze plně otevřít a brzdy nejsou od začátku sešlápnuty. Často ztrácím nad sebou kontrolu, protože mám jen možnost „pokračovat v chodu“ od okamžiku odeslání, dokud nedojde palivo.

A pak jsem byla jako takhle bez dechu, byla jsem překvapen, když jsem se rozhlédla. Protože květiny, které byly v plném květu, zcela změnily svůj vzhled na mladé listy. Proto nikdy nemůžu vyhrát. Jsem ohromen jejich sofistikovanou změnou a mojí nezralostí. Na prvním místě, lidské bytosti nemohou zvítězit nad přírodou. Když jsem tiše přiznala svou porážku, zhluboka jsem se nadechla a nadechla se nového vzduchu se známkami odcházejícího jara. Pro pokračovat v běhu více dál.

V poměru k prohlubování poznávání svého mateřského jazyka a cizího jazyka jsem měla více času přemýšlet o konceptu „vzdálenosti“. Je zajímavé, že pravidlo, že „vzdálenost k druhé osobě ovlivňuje intimitu“, se zdá být alespoň v některých jazycích zdravým rozumem. Termín „vzdálenost“ zde odkazuje hlavně na něco duševního a slova, která se mají použít pro ostatní, se vybírají nebo se odpovídajícím způsobem mění způsob mluvení. Mám věc, kterou jsem si myslela: „Aha, takhle… jo, rozuměla jsem.“

Obecně je ctností sdílet všechno v mezilidských vztazích, zvláště pokud mají blízký vztah, a myslím, že existuje tendence, že čím blíže jsou tomu druhému, tím je to lepší. Ale podle mého osobního názoru je to velmi nepříjemný způsob myšlení. Jako pozvracím.

Od osoby, která má hranici, do které by odtud neměla vstupovat nikdo, jsou ti, kteří se ji pokusí napadnout, pouze nepřátelé. Blázen s fantomovým pocitem, že chce vědět vše o druhé osobě, k ní nakonec ztratí úctu. A to není nic jiného než signál, že jeden vztah skončil.

Proto je pro mě „vzdálenost“ základním prvkem, aby si objekt udržela svou krásu. Když jsem se na to dívala z dálky, byla to velmi krásná hora, ale pak jsem se k ní přiblížila, byla jsem zklamán suchým skalním povrchem. Takový pocit je opravdu arogantní. Mimochodem, toto je varování pro mě. Chci být osobou, která dokáže elegantně vytáhnout pravítko, které mi to kdykoli dokáže správně měřit z hrudi, aniž by ztratila ze zřetele patřičnou vzdálenost.

 

03.2021

Když se podívám na nohy, zpoza roztaveného sněhu vykukují nové výhonky. Když se podívám nad hlavu, třešňové květy avizují o příchodu jara. Některé věci skončí v klidu, zároveň začnou další. Pokaždé, když cítím takový okamžik ve vůni větru, jsem ráda, že má roční období.

Poté, když hledám místo, kde by mohlo jít moje srdce, jsem ukončila některé osobní problémy. Tam byla zeď, která mě dlouho obklopovala. To bylo strašně vysoké, strašně tvrdé, jsem se toho ani nedotkla, protože jsem si myslela, že v něm budu žít navždy. Možná to tedy byla jen práce na jaře.

Jakmile jsem se rozhodla, už jsem neváhala. Zhluboka jsem se nadechla, popadla mě za pěst, zamávala jí a zasáhla ji čelem. Zeď se snadno rozbila. Byla jsem překvapen, protože to bylo příliš lehké, ale všimla jsem si to. – Tato zeď dlouho čekala, až ji rozbiím. Dívala jsem se na trosky, které se třepotaly větrem, myslela jsem si, že to tak určitě je to. Ach, …stále mám prostor, abych byla svoboda.

Emoční lidé jsou škaredé, i když mají jakékoli důvody. Proto nechci kdykoli ztratit klid. Pak jsem přemýšlela o tom, co mě baví a oblíbená. Myslím, že tom všichni mají filtry vytvořené podle stejných zásad. Přitažlivost spočívá v procesu. Zaprvé, uvedení kusu papíru obsahuje děsivé půvab. Pak nejen to, papír ochlazuje přebytečné teplo a špinavé věci se tím zachytí a neodpadnou, proto je to výborné. Kromě toho je také krásná doba čekání na kapání kapaliny po kapkách.

Tak, podmínky jsou shromáždili. Jak blízko mohu být „šikovnou papíru“, který potlačuje mé touhy a pocity a získává výsledky, které potřebuji.

 

02.2021

Zatímco rozmary země dělá si legraci z mě, chodila jsem na hranici mezi teplem a chladem. Ale zima byla silná. Prohrála jsem s vítrem, co jako útoky na mé tváře. Vyhostil jaře, které ukázalo kousek, a dny váhání jít ven pokračovaly. V konečném důsledku jsem pustila mnoho věcí. Učinila jsem bezohledné rozhodnutí o věcech, které dříve byly mojí součástí. Věřím, že pokaždé, když mi něco z těch opustí ruku, můžu svobody krok blíž.

Potom jsem si myslela, že kolik rozloučení jsem čelila. Pokud já jsem stále já i když všechno zahodím, co znamená jedinečnost? Pokud skutečnost, že jsem existovala, zůstává v něčí paměti – nebo někde v záznamu i když se toto tělo rozpadá, jaká je hranice mezi živým a smrtí?

Někdy se dívám na sen o lidech, kteří se možná už nikdy nemůžu setkat. Probudím se a podívám se na strop, všimla jsem si, že to byl sen, a pak znovu zavřu oči. Byli tak blízko mě, že jsem se jich mohla dotknout. Znovu je odrážím na zadní straně víček. Pak si namočím do nadějné rezignace. Kdy jsem si uvědomila, že se necítím relativně osamělá? Možná to spustil někdo, na koho poukázal, ale já jsem na to úplně zapomněla. Ale myslím, že to může být důvod. Protože se s nimi můžu setkat, kdykoliv když doufám. A někdy je to mnohem více v podobě krásné než reality.

 

01.2021

Bílý. Lidé často používají tuto barvu k označení, že něco ještě nebylo obarveno žádnou barvou. Navíc jako příznivý význam. Tuto barvu jsem použila k popisu mnoha věcí, právě tak. Dokud jsem nebyla svědkem pohledu na bílé obarvení všeho.

Kvůli jsem už dlouho neslyšela zvuk sněžení, zapomněla jsem, že mohla jsem ho získat výměnou za všechny zvuky, které existují na tomto světě. Pláč, smích a křik byly nasávány do sněhu, jako by od začátku neexistovaly. Bála jsem se, protože jsem tomu nemohla odolat, a přemýšlela jsem, že proč je sníh tak bílý. A jakmile jsem našla odpověď, vzpomněla jsem si. Ve světě světla se vždy po smíchání všech barev vytvoří bílá. A jeho síla všechno vymazat.

Oproti dřívějším věcem se můžu milovat mnohem podrobněji. Ale ironicky, v poměru k tomu, je zvýrazněna chamtivost lidských bytostí. Podívala jsem se dolů a zastavila jsem se a uvedla řadu problémů, které se někde stále děly. Když jsem se zapletla do mysli co je to rovnost“, někdy se takto zaseknu. Zvláště v poslední době jsem si byla vědom věcí, které jsou mimo můj dosah, takže to nemá žádný konec. Kdy se dozvím, že touha zachránit někoho jiného není nic jiného než vlastní spravedlnost?

Řešení již byla přijata a jenom já na ně nezapomenu. Nemířit k dokonalosti. Vědět, že dokonalost je nemožná. Bylo by skvělé, kdybych mohla něco udělat letos než loni a dnes než včera. Moje nohy, které se zastavily, začaly znovu fungovat. Takže se jen dívám dopředu a kráčím. Až do usnutí světa.

 

12.2020

Než je svět zmatený, změnila jsem místo, kde žiji. Možná bych měla říct Jsem zpět“, do místa, kde jsem před 10 lety strávila 10 let. Samozřejmě si pamatuji, o čem jsem tehdy přemýšlela. Věřila jsem, že když se odsud vzdálím a změním okolnosti, něco se změní současně. Tady nic není, ale jinde alespoň ne tady, jsem si jistá, že je tu něco jiného, něco, v co doufám, takže, takže já jsem …

Bylo město, kam jsem se přestěhovala a žila jsem s tím na paměti, ale můj stín mě sledoval, kamkoli jsem šla. Když jsem procházela mezi budovami a dívala jsem se na šedou oblohu, zároveň jsem se cítila, že nejsem nikoho“, stín měl u mých nohou tak tmavý, že jako pohltí mě. Když jsem tak plakala, že scenérie z okna taxíku se měla roztavit a rozmazat, stín se mi stal tak tenkým u nohou, že měl téměř zmizet. Můj stín byl vždy tichý a měnil tak kontrast.

Poté uplynulo 10 let. Teď jsem tady jako a přestala jsem ve snaze oddělit stín ode mě. Dá se říci, že jsem to vzdala nebo jsem to přijala. Teď na mých nohou kterími zářící světlem vlastní budoucnosti, je vždy stín vlastní minulosti. To je dobrý. Jen stojím, chodím a dělám krásnou práci bez ohledu na to, kde jsem. Pokud mohu vyvinout sílu jen za omezených podmínek, je to falešné, ať už se děje cokoli. Jinými slovy, autentický člověk je vždy autentický, bez ohledu na to, kde je a kdo je.

Bývaly doby, kdy jsem se vázala, jako bych se snažila nikomu neublížit, a zároveň jsem se snažila mě neublíží od nikoho. Věřila jsem, že jestli mám na sobě brnění spravedlnosti, budu někdy schopen všechno chránit, ale brnění, které mělo být dokonalé, ať jsem soudila někoho, nebo někdo soudil mě, bylo vždy rozbité.

Už si nepamatuji okamžik, kdy jsem sundala brnění. Ale v určitém okamžiku jsem se rozhodla žít nahý. Koneckonců jsem si všimla, že to bylo někde v mém těle zraněno, a co se liší od minulosti, je to, že jsem si postupně dokázala milovat i to zranění. I když trochu krve vyteče, někdy se to zahojí, takže je to v pořádku. I když tam zůstanou jizvy, můžu je milovat. Takže se už ničeho nebojím. Budu silnější, jemnější a krásnější než teď. Hluboko a hluboce se nadechuji a hluboko a hluboce vydechuji, pak stojím majestátně. Můžu všechno zachránit s láskou.

 

11.2020

Sledovala jsem, jak listy mění barvu a dále padají. Bála jsem se, že stromy, které byly hozeny letem, které bylo příliš krátké a příliš horké, se zbláznily, ale skončilo to melancholií. Kolikrát jsem si někdy uvědomila, že to, co vypadá jemně, je ve skutečnosti silné?

Kdykoli se na něco opravdu zaměřím, zvuk zmizí ze světa jako signál. Je to okamžik, kdy v čistém vzduchu a světle zůstává jen moje vůle a já se musím nevyhnutelně postavit. Jak jsem pokračovala ve svém napjatém soustředění, učinila jsem řadu rozhodnutí. Poté, jakmile uslyším zvuk budoucnosti pohybující se svými vlastními rukama, znovu jsem nabyla vědomí. Nelze váhat ani litovat. Já to můžu udělat. Takže je to v pořádku.

Proti novému životnímu stylu nebyl žádný zvláštní odpor a miluji svůj způsob přizpůsobování. Flexibilita, která vyhovuje době, je příjemné vidět, i když ji mají ostatní. Příliš slavný filozof řekl, že zoufalství je smrtící nemoc. S tím se nehádám. Myslím, že je obtížné udržet spárovanou naději přesvědčivou. V jistém smyslu, teď, když mají všichni na světě stejně smůlu, je těžké dostat se do cesty, jak sledovat světlou budoucnost. Vše, co potřebuji, je vytrvalý trénink. Aby v jakékoli situaci neztratili ze zřetele neochvějnou vzácnost ukrytou v každodenním životě. Všechno je vydáno na milost a nemilost osudu.

 

10.2020

Strávila jsem spoustu času organizováním obrovského množství papírování a fotografií o mně. Pak jsem sbírala své vlastní kousky roztroušené po celém místě a dala je dohromady. Potom jsem byla překvapen, že jsem napsala a nechala mnohem víc deníku, než jsem teď čekala. Když jsem otevřela zásuvku, kterou jsem dlouho nechala ve staré komodě, a našla kaleidoskop – myslím, že by se lidé cítili takto. Kdykoli se na to podívám, neustále mění svůj výraz a nenudí mě to. A vzpomínky jsou krásné, protože se čas od času ohlédnou. Byla jsem nostalgická, když jsem sledovala jména lidí, se kterými jsem byla blízko, a místa, která jsem často navštěvovala. Místo, kde jsem kdysi trávila hodně času, se stalo přístavem, který mě vřele přivítala, kdykoli jsem se vrátila, v poměru k energii, kterou jsem na něj vynaložila.

Na druhou stranu jsem si vzpomněla na příšery, které mě kdysi ohrožovaly. Když jsem byla mladá, oni řekli mi: „Mládí je absolutní hodnota a ty jsi krásná, protože ji obsahuje.“ Po deseti letech jsem nyní dokázala, že to byla sofie. Poslouchejte, všechny ošklivé příšery. Běž do prdele. Bez ohledu na to, jaký aspekt mého života jsem vystřihla, v mé minulosti není zbytečný čas. A teď jsem úplně na vrcholu toho, co jsem vybudovala. Lidé se tak snadno nemění. Nebo spíš nemohou. I když to někdy chtějí.

V každé fázi svého života jsem hrdá na to, že žiji s lidmi a věcmi, o nichž lze v té době říci, že jsou pro mě speciální. A to (samozřejmě) se s přibývajícím věkem stává výraznějším. Naopak, v dnešní době kromě budování své vlastní historie miluji také cestu, kterou se již vydal někdo jiný. Proto také chci udělat něco, co má smysl opustit a chránit to, co stojí za to opustit. Je to věc, kterou obvykle nosí tak nenuceně, že zapomínají na její důležitost, ale když si uvědomí, že se musí pustit, nechtějí ji pustit. Nebo je to věc, kterou nemohou prostě odhodit bez ohledu na to, kolikrát se stěhovat. Je to věc, jaká je jejich skutečná hodnota v důležité fázi.

 

09.2020

Když jsem si toho všimla, dívala jsem se na oblohu a pokaždé, když jsem se dívala na oblohu, sledovala jsem očima mraky. Začátek podzimu je pravděpodobně obdobím, kdy se každý obává o tu samotu. Jako důkaz toho mohu hned uvést řadu děl nesoucích název září“, a to už jen tím, že s nimi přijdu. Je ironií, že jsem se narodila v takovém měsíci a zestárla jsem o rok.

Abych to řekla na rovinu, myslím, že to byla přestávka zaměřená na studium cizích jazyků. Je to strach ze zapomenutí slov, která jsem se měla naučit dříve, od chvíle, kdy se naučím nové slovo. Je frustrující, že nemohu druhému člověku říct, co chci říct. Je to zoufalství podobné vzdání se s tím, že bez ohledu na to, kolik toho studuji, to nemohu nazvat plynule. Myslím, že naučit se jiný jazyk než můj mateřský je jako pokračovat v takovém frustraci a pokračovat v nabírání písku svou vlastní dlaní. Ale jsem blázen, proto na to nemohu zapomenout. Ten den jsem viděla v písku, který spadla ze strany, kterou jsem zachránila, nápadně zářící malé zrno, jako by se tam projevily všechny významy, které se zrodily. Když jsem si myslela, že jsem to na první pohled viděla, prošlo mi to mezi prsty a nikdy se nevrátilo. Chci tu nádheru vidět na vlastní oči ještě jednou. Proto dnes v poušti dál naberám písek sama bez pití vody.

Vždycky jsem nenáviděla pojmenování vztahů mezi mnou a ostatními, natož abych je třídila, jako by měly být vystaveny na policích. (Kromě toho stále existují lidé, kteří se pokoušejí přiblížit ke mně, mávají rámem nastaveným někým takovým, a je to opravdu nepříjemné). Myslím, že lidé, kteří věří, že si mohou „rozumět“, i když mají odlišnou genetickou informaci, jsou blázni. Protože pro mě znamená láska přijetí druhého člověka takového, jaký je, aniž by jej popíral, i když tomu druhému nerozumím. A pokaždé, když dýchám, přemýšlím, co je to zdravý rozum. Není to zdravý rozum mít vždy na paměti, že to, co je pro někoho přirozené, může být pro někoho jiného vždy nenormální (a naopak taky)? Teda… ne, to nic není. Tak prostě, my jsme my.

 

08.2020

Posledních pár měsíců jsem pracovala na výstupu vlastního hlasu, který ve mně zní. Výsledkem bylo, že toto léto bylo příliš krátké. Změny mých vlastních hodnot za posledních několik měsíců byly takové, že se můj život opakoval. To je pro mě tolik. A postupně jsem začala chápat, co opravdu potřebuji. To znamená, že pokud ano, všechno je spravedlivé. Možná to cítím, když se dívám na maličkosti, které zbyly na pláži po odlivu.

Mám věc, na kterou si jasně pamatuji. Nakonec mohou lidé vyjádřit jenom to, co vidí, jak to vidí,“ okamžik, který jsem si skutečně uvědomila. Naštěstí nebo bohužel toho dne všichni moji nepřátelé zmizeli z tohoto světa a nechali mě na pokoji. Byla jsem zasažen stejným množstvím tepla z nadějí a zoufalství každé poloviny a podrážděný protichůdnými pocity jsem nesnášla existenci boha, který dal návrh: Dokažte, že tento svět je krásný. Musím hledat veškerou pravdu ve tmě a neustále ji ukazovat světu, přičemž současně přebíráme všechny její odpovědnosti. Není to nazýváno trestem? Ale pochopila jsem, že taková otázka už byla prázdná. Protože ať dělám cokoli, už se nemohu vrátit do světa, ve kterém jsem byla, než jsem si toho všimla.

Udělám nebo se rozbíjím, mrtví nebo živí. Pokud ano, nezbývá než udělat. Je to rozumné. Pokud je to, co dostávám svými pěti smysly, krásné, zvláště když je krásná scéna, kterou pozoruji, krásná a já jsem krásná, může to být důkaz, že tento svět je krásný. Je třeba pokračovat ve zvyšování úrovně nula. Aspoň teď je to vše, co potřebuji.