02.2025
Je překvapivé, že něco ohromujícího se může stát kdykoli. Jakmile jsem změnila prostředí, mé zdraví se zhoršilo. Než jsem stihla otevřít své srdce, musela jsem to místo opustit. Můj obličej i tělo groteskně otekly, jako bych byla otrávená, až jsem se nemohla podívat do zrcadla. Bodavá bolest v břiše mi bránila v dechu a samozřejmě jsem neměla žádnou chuť k jídlu. A co víc, vše, co jsem snědla, jsem hned zase vyvrátila. Navštívila jsem několik nemocnic, ale bez ohledu na to, koho jsem se ptala a jaké testy mi udělali, nikdo nedokázal určit příčinu. K mému překvapení mi každý lékař řekl, že jsem už s těmito příznaky byla vyšetřována dříve. Po návratu domů jsem ležela v posteli s tělem zbarveným do modrofialova kvůli vnitřnímu krvácení, neschopná usnout. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo stále dokola se sama sobě omlouvat. Určitě jsem dlouho křičela, jak je to nesnesitelné, ale sama sobě jsem stále jen zavírala oči. Moje oteklá, povislá víčka byla už tak těžká, že když se nasákla slzami, nakonec se úplně zavřela. Ironií je, že takhle jsem se alespoň nemusela dívat na svůj vlastní ošklivý odraz.
Začala jsem si myslet, že mi nezbývá nic jiného než zůstat nehybně v pokoji. Naštěstí ale žijeme v době, kdy jsme obklopeni díly, která nejsou ani jedem, ani lékem. Jako býložravec jsem je pomalu zpracovávala, abych oklamala své nestabilní emoce. Nedokázala jsem ani začít přemýšlet o tom, co dál. Teď jsem se prostě musela odtamtud dostat – doslova jsem nemohla dýchat. Než jsem si to uvědomila, mé tělo se začalo připravovat na odchod dříve, než to pochopila má mysl. V mé hlavě se míhaly různé možnosti toho, co by se mohlo stát, jen aby hned zase zmizely — ale už mi to bylo jedno. Schopnost rychle se rozhodnout, kterou jsem si během posledních několika let osvojila k ochraně sebe sama, mě i tentokrát zachránila. A ve chvíli, kdy jsem se rozhodla opustit toto místo, se věci začaly odvíjet jako kámen kutálející se z kopce, jako by to mělo potvrdit správnost mé volby.
Když jsem se zpětně podívala na svou paměť, uvědomila jsem si, že jsem se za posledních deset let stěhovala více než desetkrát. Jak jsem opatrně balila své věci — které se s každým přesunem stávaly méně početnými a zároveň vytříbenějšími — cítila jsem k nim zvláštní náklonnost. Vždy jsem byla hrdá na svou schopnost nelpět na věcech, ale k předmětům, které mě každý den podporují, cítím hlubokou lásku. Nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat těmto věrným společníkům, kteří se mnou trpělivě vydrželi navzdory mé nestálé povaze.
A nebyly to jen mé věci, které se staly vytříbenějšími. Bez jakéhokoli záměru jsem se zlepšila i v balení. Protože jsem začala s přípravami včas, měla jsem nakonec dostatek času. Kvůli nedostatku fyzické aktivity jsem nemohla spát, a tak jsem se rozhodla vyjít si na procházku, abych si pročistila hlavu. Večer jsem vyšla ven s léky v kapse, téměř jako s talismanem. Jak jsem očekávala, město zářilo světly. Procházela jsem davem turistů, zatímco mě nos dráždily agresivní vůně dokonale připraveného jídla, které jen čekalo na to, až ho někdo ochutná. Do uší mi pronikaly zvuky nejrůznějších jazyků, což mi na tváři vyvolalo úsměv. Tady nikdo neřeší, kdo jsem. A právě ta lhostejnost města mě tolikrát zachránila. Cítila jsem úlevu z toho, jak důsledně si město udrželo svou lhostejnost.
Tímto způsobem jsem během několika dní navštívila několik míst, která pro mě měla zvláštní význam. Každý den bylo až neuvěřitelně krásné počasí, jako by mi bylo určeno jít na procházku. Zbavila jsem se posledních zbytků lítosti, pokud mi vůbec ještě nějaké zůstaly. Pravděpodobně to nebude definitivní rozloučení, ale na nějakou dobu ano. V určitém bodě jsem si uvědomila, že mé touhy vůči světu se úplně změnily. Jsem za to vděčná. A tak můj život ve městě skončil nečekaně klidným a nenápadným způsobem.
01.2025
Díky tomu, že jsem strávila přelom roku sama, začátek tohoto roku jako by ztratil své jasné obrysy. Hranice mezi ročními obdobími byly od začátku nejasné, takže moje mysl i tělo jsou už nějakou dobu zmatené. Listy jinanu se teprve teď začínají barvit a já nemám tušení, kdy vlastně opadají. Od chvíle, kdy jsem sem přišla, mám problém se zhluboka nadechnout. Možná mám jen napjaté nervy; často se mi špatně spí. Někdy se přistihnu, že si vyčítám, že se nedokážu přizpůsobit — ale pak se zarazím. Ne, pomyslím si. Jako živá bytost přece nemůžu být v tomhle na omylu.
Přesto jsem měla chuť se projít venku, a tak jsem v duchu nového roku navštívila několik posvátných míst. Zima mi stále připadá neskutečná, ale když vyrazím brzy ráno, vítr, který mi štípe tváře, je chladný až bolestivý, zatímco sluneční paprsky zůstávají jemné a něžné. A v tom krátkém okamžiku, kdy spojím ruce k modlitbě před „bohy“, mám pocit, že jsem oddělená od světského života. I kdyby to byl jen klam, je to lepší než vůbec žádná útěcha.
Najednou si vzpomenu na Nový rok před pěti lety, který jsem strávila na místě, jež jsem milovala. Ta tehdejší zkušenost byla festivalem tak odlišným od prostředí a kultury, ve které jsem vyrostla, že to úplně převrátilo mé malé vnitřní pojetí normálnosti. Pro místní to možná bylo jen hloupé představení, které se každý rok opakuje kvůli turistům. Pokud je to tak, možná bych příště mohla pozorovat nějaký hlubší, místně zakořeněný rituál z pohledu cizince.
Není to tak dávno, co jsem si naposledy vzala dlouhou dovolenou, a přesto jsem si znovu zajistila další sociálně přijatelnou pauzu. Až příliš jsem si zvykla na to, že mohu opouštět zavedené prostředí, aniž bych za sebou nechala byť jen stopu zášti. I když je venku slunce, zůstávám v polospánku. Po dlouhé době si zase čtu knihu a udivuje mě, že i za tyto chvíle dostávám zaplaceno. Jindy se podívám na film, vydám se na procházku spojenou s nákupy, uvařím si jídlo a pak znovu usnu. Kamkoli půjdu, budu sama. Sama — a spokojená.
Přesto se ptám, kdy jsem začala tento druh rutiny považovat za nejvyšší formu štěstí. Bývaly doby, kdy jsem se neobešla bez setkávání s lidmi, kdy jsem pila, dokud jsem neztratila paměť. Co to tedy vlastně bylo? Bylo by snadné to odbýt jako nerozvážnost mládí, ale tak jednoduché to nebude. Jistě za tím stojí složitější důvody, ale pojmenovat je jedním slovem je obtížné.
…No, to je jedno. Po chvíli přemýšlení to vzdám. V takových chvílích jdu do kuchyně. Vykasu si rukávy, rozklepnu vejce do mísy a začnu ho šlehat. Na pánev naliji olej, osmahnu maso a mezitím nakrájím zeleninu. Můj pohled se najednou zaplní nepořádkem a z různých směrů slyším různé zvuky. Až voda na plotně začne vřít, uvařím si kávu. V duchu si srovnám jednotlivé kroky a dělám vše najednou. A jakmile prostor na okamžik upadne do naprostého chaosu, postupně ho zase uspořádám do řádu. To je důvod, proč mám ráda domácí práce. Je to skoro jako meditace. Možná k tomu ani nepotřebuji jasný důvod — prostě jen miluji život, který jsem si pro sebe vytvořila.