01.2023
Odevzdala jsem svůj duševní klid posvátnému chladu a tupě zírala na padající sníh. Začátek nového roku, který připomínal svítání, pomohl trochu rozptýlit šero a pocit sklíčenosti. Slunce vychází a zapadá, ať si bláhoví smrtelníci naříkají, co chtějí. Jsem naprosto znechucená svým vlastním sobectvím, které chce být poraženo nebo zachráněno neměnnými pravdami. Doufám, že nahromaděné drobné hříchy, které jsem možná nevědomky nashromáždila, odplynou s táním sněhu, až přijde jaro.
Jako by v nepřímé úměře k bělosti sněhu mi jasně zčervenají konečky prstů a nosu. Nicméně pokaždé, když přijde zima, myslím na to. Jako člověk narozený v této zemi se nemohu tomuto prostředí poddat. Přeměnila jsem své soustředění, které připomíná ostrý rampouch, v meč a průhledná křídla, která jsem nevím kdy získala, jsem použila jako štít, a aniž bych se poučila, podstoupila jsem několik dalších zkoušek. Skutečně, kdy jsem se proboha zúčastnila tohoto nekonečného boje? Sek za sekem, objevoval se další nepřítel a nezbýval čas na depresi, ba ani na vyčerpání. A je neuvěřitelné, že podoba nepřítele stojícího přede mnou vždy vypadá přesně jako ta moje. A s úšklebkem v očích mi říká: “Já nejlépe vím, jak nerada prohráváš.”
V den, který by se právem dal nazvat polovinou zimy, jsem si ostříhala vlasy, které dosáhly délky, jíž jsem chtěla dosáhnout. Po vyřízení formalit spojených s odesláním někomu, jehož tvář jsem neznala, jsem se na sebe podívala do zrcadla. A nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se smát, protože jsem vypadala stejně jako před patnácti lety. Vím, že to jsem já, a kdo jsem…, ale přesto.
Nebyla to jediná věc, která mě rozesmála. Bylo to v den, kdy jsem brzy ráno odešla z domova, trochu nervózní z hlavy, která byla lehčí než už dlouho předtím, a s obavami, že budu vydán na milost a nemilost bílému přízraku. Abych zabila čas, který jsem měla, rozložila jsem pod jemným zimním sluncem brožovanou knihu a začala číst. Zatímco jsem očima sledovala slova, prohrábla jsem si vlasy, které mi teď díky jejich zkrácení visely do obličeje, a odhrnula si je přes uši, což mě překvapilo. Prázdné zimní ráno jsem trávila sama ve třídě s knihou na klíně, stejně jako teď. A to bylo také přesně před patnácti lety. Svůj úsměv, který se mi bezděčně objevila na rtech, jsem skryla pod knihou v ruce. Lidé se tak snadno nezmění.
I když to vím, okamžik, kdy si to uvědomím, je vždy naplněn probouzejícím se tajemstvím.