01.2024
Zatočila se mi hlava a z mého těla se vytrácela teplota. Nemohla jsem pořádně dýchat a když jsem se pokusila něco říct, místo slov mi vyhrkly slzy. Otázka „proč“ byla zbytečná, rozplynula se do prázdna. Celý svět se pohyboval pomalu. Opravdu jsem si přála, aby to byl jen zlý sen a abych se probudila, ale i tohle přání zůstalo marné.
Když jsem už nebyla schopná přemýšlet, zavřela jsem se v pokoji a poslouchala jsem zvuk tání sněhu za oknem. Ten nikdy nekončící, nepřetržitý zvuk mi najednou připomněl, že jsem pořád naživu. Postavila jsem se, otevřela okno a nechala šokující chlad a průzračný vzduch, aby zaplnil pokoj i moje plíce. Nezbylo mi než otevřít oči. Jsem naživu – ne jako někdo jiný, ale jako já sama. Když jsem si to uvědomila, znovu jsem se rozplakala a nenáviděla jsem horkost svých slz.
Už nějakou dobu přemýšlím o pozemském ráji. Moje srdce bylo vždy „někde jinde než tady“, ale teď spočívá „na určitém místě, které není zde.“ Malá, čistá a nesmírně okouzlující země. Chápu – nebo si to alespoň myslím – že dokonalé místo neexistuje, a i kdyby ano, bylo by jen iluzí.
Ze všeho nejvíc mi vadí, že útěk je automaticky považován za něco špatného. Aby člověk mohl žít, aniž by ztratil naději, potřebuje místo, kde může zakotvit své srdce. Někdy nezáleží na tom, jak daleko to místo je. A i když hloupí lidé dosáhnou svého ráje, pokračují dál ve svém snažení. Užívají si samotu, kterou si zvolili, a znovu a znovu se zvedají, i když byli zraněni. Jak pošetilé. Pošetilé – a krásné.
Ale dobrá, podívejme se znovu na realitu. Silné, ostré rampouchy visí jako zbraně, zatímco jemný sníh víří ve větru. Je až nesnesitelně chladno, a přesto je ta zima tak milá. Není to nakonec vůbec špatné.