日本語English/Čeština

09.2020

Když jsem si toho všimla, dívala jsem se na oblohu a pokaždé, když jsem se dívala na oblohu, sledovala jsem očima mraky. Začátek podzimu je pravděpodobně obdobím, kdy se každý obává o tu samotu. Jako důkaz toho mohu hned uvést řadu děl nesoucích název září“, a to už jen tím, že s nimi přijdu. Je ironií, že jsem se narodila v takovém měsíci a zestárla jsem o rok.

Abych to řekla na rovinu, myslím, že to byla přestávka zaměřená na studium cizích jazyků. Je to strach ze zapomenutí slov, která jsem se měla naučit dříve, od chvíle, kdy se naučím nové slovo. Je frustrující, že nemohu druhému člověku říct, co chci říct. Je to zoufalství podobné vzdání se s tím, že bez ohledu na to, kolik toho studuji, to nemohu nazvat plynule. Myslím, že naučit se jiný jazyk než můj mateřský je jako pokračovat v takovém frustraci a pokračovat v nabírání písku svou vlastní dlaní. Ale jsem blázen, proto na to nemohu zapomenout. Ten den jsem viděla v písku, který spadla ze strany, kterou jsem zachránila, nápadně zářící malé zrno, jako by se tam projevily všechny významy, které se zrodily. Když jsem si myslela, že jsem to na první pohled viděla, prošlo mi to mezi prsty a nikdy se nevrátilo. Chci tu nádheru vidět na vlastní oči ještě jednou. Proto dnes v poušti dál naberám písek sama bez pití vody.

Vždycky jsem nenáviděla pojmenování vztahů mezi mnou a ostatními, natož abych je třídila, jako by měly být vystaveny na policích. (Kromě toho stále existují lidé, kteří se pokoušejí přiblížit ke mně, mávají rámem nastaveným někým takovým, a je to opravdu nepříjemné). Myslím, že lidé, kteří věří, že si mohou „rozumět“, i když mají odlišnou genetickou informaci, jsou blázni. Protože pro mě znamená láska přijetí druhého člověka takového, jaký je, aniž by jej popíral, i když tomu druhému nerozumím. A pokaždé, když dýchám, přemýšlím, co je to zdravý rozum. Není to zdravý rozum mít vždy na paměti, že to, co je pro někoho přirozené, může být pro někoho jiného vždy nenormální (a naopak taky)? Teda… ne, to nic není. Tak prostě, my jsme my.

 

08.2020

Posledních pár měsíců jsem pracovala na výstupu vlastního hlasu, který ve mně zní. Výsledkem bylo, že toto léto bylo příliš krátké. Změny mých vlastních hodnot za posledních několik měsíců byly takové, že se můj život opakoval. To je pro mě tolik. A postupně jsem začala chápat, co opravdu potřebuji. To znamená, že pokud ano, všechno je spravedlivé. Možná to cítím, když se dívám na maličkosti, které zbyly na pláži po odlivu.

Mám věc, na kterou si jasně pamatuji. Nakonec mohou lidé vyjádřit jenom to, co vidí, jak to vidí,“ okamžik, který jsem si skutečně uvědomila. Naštěstí nebo bohužel toho dne všichni moji nepřátelé zmizeli z tohoto světa a nechali mě na pokoji. Byla jsem zasažen stejným množstvím tepla z nadějí a zoufalství každé poloviny a podrážděný protichůdnými pocity jsem nesnášla existenci boha, který dal návrh: Dokažte, že tento svět je krásný. Musím hledat veškerou pravdu ve tmě a neustále ji ukazovat světu, přičemž současně přebíráme všechny její odpovědnosti. Není to nazýváno trestem? Ale pochopila jsem, že taková otázka už byla prázdná. Protože ať dělám cokoli, už se nemohu vrátit do světa, ve kterém jsem byla, než jsem si toho všimla.

Udělám nebo se rozbíjím, mrtví nebo živí. Pokud ano, nezbývá než udělat. Je to rozumné. Pokud je to, co dostávám svými pěti smysly, krásné, zvláště když je krásná scéna, kterou pozoruji, krásná a já jsem krásná, může to být důkaz, že tento svět je krásný. Je třeba pokračovat ve zvyšování úrovně nula. Aspoň teď je to vše, co potřebuji.

2020 © Nao Umezawa