09.2024
Už nějakou dobu chodím v noci, s jasně stanoveným tématem, a pořizuji fotografie. Někdy mám vedle sebe někoho, jindy jsem sama, ale v obou případech je to sled krásných okamžiků. Pozdní letní horko je stále neúprosné a večery zůstávají dost teplé, aby na čele vyvstával pot. Přesto se měsíc na jasné noční obloze zdá být průzračnější než kdy dřív. Ani jsem si nevšimla, že vrchol léta už je dávno za mnou.
Uprostřed měsíce jsem poprvé po pěti letech navštívila letiště, abych se rozloučila s přítelkyní. Cestou vlakem jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem sama odjížděla. Jediný rozdíl mezi mým odjezdem a návratem byl ve velikosti zavazadel – já sama jsem se doslova znovu narodila. Často slýchám o cestách, které lidé podnikají, aby našli sami sebe. U mě to bylo trochu jiné. Potvrdila jsem si, že jsem tím, kým jsem, přijala to, a pak se vrátila. Tento pocit se stal základem mého dnešního já. Možná proto jsem na větrné vyhlídkové plošině, pozorujíc letadla, cítila jen klidné štěstí. Teplo stoupající ze země jako by dokázalo roztavit i smutek z rozloučení.
Stárnutí a dospělost se často překrývají, ale nejsou nutně totéž. Jako někdo, kdo žije s vnitřním dítětem, které stále chová, tomu pevně věřím. Občas se ve mně objeví neústupná, nezralá já, která se možná nikdy nezmění – s touto myšlenkou jsem se v poslední době částečně smířila. Možná to tak mají všichni.
Pro mě je vzdát se a přijmout téměř totéž. Zvlášť v posledních letech jsem to cítila stále dokola. To, že jsem to přijala, ale neznamená, že jsem si na to zvykla. Pořád jsou tu chvíle, kdy se chci odvrátit od reality nebo vzdorovat osudu, který mě potkává. Ale je pravda, že útěk na výsledku nic nezmění. Jedinou výhodou, kterou jsem s věkem získala, je možná to, že teď dokážu rychleji zaměřit svou pozornost na přítomný okamžik, než tomu bylo dřív.
Když se snažím správně milovat samu sebe, obtížnost toho všeho mě nutí vzdát se. A přesto, když se postavím pravdě tváří v tvář, mám pocit, že i mé okolí se mění, jak se měním já sama. A tak i nadále dostávám malé dárky každou vteřinu svého života. Od teď, až navěky.
08.2024
Shodou okolností jsem navštívila město, kde jsem kdysi v mládí nějaký čas strávila. Je to zvláštní místo, které není ani městem, ani venkovem, a nakonec jsem si k němu nikdy nevytvořila vztah. Podle mlhavých vzpomínek jsem se vydala z někdejší nejbližší stanice zkratkou až k budově, kde jsem kdysi bydlela. Na pohled se tam nic nezměnilo, ale zdálo se, že tam teď bydlí někdo jiný. Celé město působilo odtažitě, cize, jako bych tam nikdy nestrávila rok a půl. Když jsem si uvědomila, že se tam možná už nikdy nevrátím, pocit osamělosti ještě zesílil.
Cestou zpátky jsem vystoupila na nadchod, který jsem nesčetněkrát použila, a podívala se na širokou silnici pod sebou. Díky podvečerní době byla scéna nečekaně krásná. Chvíli jsem tam stála, zamyšlená, a vzpomínala na všechno, co se tehdy neznalé verzi mě samé přihodilo. Myslela jsem, že možná budu plakat, ale žádné slzy nepřišly – jen ohromná touha poslat tehdejší sobě slova povzbuzení.
Krátce na to jsem vystoupila na další nadchod, tentokrát blízko svého současného domova, a dívala se dolů podobným způsobem. To místo mi připadá o něco vhodnější. I když mi vadí, jak horko přetrvává v zemi i po západu slunce, jako druhý dočasný domov je to více než dostačující. A hlavně vím o pozemském ráji. Rozhodla jsem se, že udělám cokoliv, opravdu cokoliv, abych se tam jednou mohla vrátit.
Tady si stále více uvědomuji, jak vzácné je setkat se s někým, kdo je plný možností. Příležitostí získat nové pohledy a hodnoty s přibývajícími roky ubývá, možná proto vypadají tak zářivě. Možná jsem i já kdysi pro někoho takovou osobou byla.
Zároveň jsem si uvědomila, jak hluboce může prostředí – ať už v něm člověk tráví čas pasivně, nebo aktivně – ovlivnit lidskou bytost. Kultura, se všemi svými rozdíly, je nesmírně fascinující a nikdy mě nepřestane zajímat. Když vysvětluji složitosti svého mateřského jazyka, který je už pevně zakořeněný v mé identitě, jiným lidem, připadá mi to absurdní a někdy se musím smát. Je neuvěřitelné, že lidé v minulosti vytvořili tak složité a jemné systémy. Jako někdo, kdo prošel několika jazyky, cítím hlubokou úctu. Proto si přeji, abych nikdy neztratila lásku a respekt ke všem kulturám.
07.2024
Přemýšlím o definici „nového prostředí“. Znamená to začít se stýkat s lidmi, s nimiž jsem nikdy předtím neměla kontakt? Nebo to znamená fyzickou změnu místa? Možná obojí, nebo se jedná o něco úplně jiného. Ve většině případů se bojím, že bych mohla zabrzdit svůj růst, a proto obvykle odcházím z míst, jakmile se začnu cítit příliš pohodlně. Jestli je to známka síly nebo slabosti, stále nevím. Zatím ale mám pocit, že to není špatná volba.
Už dlouho jsem se rozhodla, že jakékoli své rozhodnutí učiním správným, ať už se stane cokoli. To ale samozřejmě neznamená, že jsem vždy plná sebedůvěry. Jsou rána, kdy se cítím na pokraji zhroucení, a noci, kdy si nasazuji odvážnou masku. Přesto je to součástí toho, co znamená být člověkem. To jsem já. Doufám, že jednoho dne přijde chvíle, kdy se těmto okamžikům budu moci s úsměvem ohlédnout.
Opakovaně cvičím a chodím na procházky, jako bych chtěla vzdorovat spalujícímu horku. Také jsem začala pečlivě vybírat, co jím, a je zajímavé sledovat, jak to příznivě působí na mé tělo. Když se znovu vracím na místa, která jsem často navštěvovala před deseti lety, moje vlastní proměna se mi zdá velmi zřetelná. Jdu po cestě, kde zpívají cikády, a přeji si, aby mě nezachvátil vír tohoto chaotického města. Vidím, jak můj pot padá na asfalt, okamžitě se odpařuje a mizí.
Léto jsem nikdy neměla ráda. Tento pocit se s věkem jen zesiluje, ale zároveň jsem si uvědomila, že je to nezbytné období. Jsou chvíle, kdy cítím vděčnost za sluneční paprsky, které mě zbavují netrpělivosti a osamělosti. Jednoho dne, možná brzy nebo za dlouho, pochopím, jak mě toto léto ovlivnilo.
06.2024
V obnoveném, ale zároveň známém prostředí přizpůsobuji své bytí a znovu hodnotím vše, co skutečně potřebuji. Určitě se něco změnilo, ale stále nevím přesně co. Možná je to v pořádku, že to nevím.
Jedna věc je jistá: množství mých fyzických věcí se výrazně zmenšilo. Výhody lehkosti jsou nesčetné. Proto občas snadno odhodím zbytečnou trpělivost. Zdroje jsou omezené. Pokud nejsem ostražitá, mohla bych rychle ztratit příležitost uchopit to, co je pro mě skutečně důležité.
Možná jako cena za setkání s něčím oslnivým jsem opět vážně onemocněla, a tentokrát mě to naprosto porazilo. Můj hlas zní jako škrábání smirkového papíru a dokonce i mé povzdechy jsou přerušovány kašlem. Ztrácím vědomí dříve, než se vůbec pokusím usnout, a nejsem schopná odlišit sny od reality.
Logicky vím, že je nemožné vyhnout se patogenům po zbytek svého života. Přesto jsem bláhově svou špatnou kondici natolik proklínala, že jsem si přála, aby to bylo jinak.
Přesto jsem díky dostatečnému spánku dokázala odpočívat. Klidně jsem pohlédla na své zcela uzdravené tělo a uvědomila si hodnotu běžného stavu. Opatrně jsem vyšla ven, zhluboka se nadechla a prošla se po městě. “Žádný déšť netrvá věčně,” napadlo mě, i když je to obyčejná fráze.
05.2024
Do jarního počasí se mísí náznak horka. Sílící sluneční paprsky jako by oznamovaly, že léto je na dosah. Na tomto místě je obtížné správně vnímat proměny ročních období. Když se při chůzi ponořím do myšlenek, často se mi vybavují vzpomínky na minulost. Na čas strávený zde, kdy se formovala moje osobnost, na lidi, které jsem potkala, i na ty, kteří odešli. Na všechny věci, které jsem získala a ztratila. Tyto vzpomínky už však nejsou pouhým ohlédnutím; spíše mi připadá, jako bych sledovala deník někoho jiného, bez náznaku reality.
Toto město, neustále se měnící a plné přechodností, někdy působí, jako by bylo z písku – křehké natolik, že stačí jeden závan větru, aby zmizelo. A co zůstane? Jen drsný pocit v rukou. Mezi betonem a mrakodrapy mám někdy pocit, že tvrdnu i já sama, ale nechci se poddat. Krásné obrazy, které každý den zahlédnu v jeho mezerách, mě stále zachraňují. A nyní mám místo, kam se může vracet má duše. Není to tady, ale tam, kam mě vedou nebe a moře – do té země na druhé straně.
Přemýšlím, kdy jsem začala zahlédávat kousky sebe sama v druhých lidech. Možná tu od počátku žádné skutečné hranice nebyly. Když se pokusím obklopit svět láskou, jemně se rozzáří a začne vát něžný vítr. Neznamená to však, že vše je tím vyřešeno; takový svět zkrátka není. Přesto chci alespoň přijmout místo, kde právě teď stojím.
Tady, i když se noříme do hluboké noci a zavírám oči, město nikdy nepřestává žít. Možná je to ideální místo, kde mohou lidé maskovat svou osamělost a jít dál. A možná je v pořádku, že taková fáze v životě existuje – tak jako kdysi existovala i pro mě.
04.2024
Ať už sakury vidím kolikrát chci, vždy jsou krásné, roztomilé a pomíjivé—silné květy, které dokonale ladí s jasnou modrou oblohou. Když rozkvétají, vzpomínám si na toto období před čtyřmi lety. Byly to dny plné neurčité nejistoty, kdy jsem se ptala, jestli se někdy vrátí dřívější běžný život. Vyhýbala jsem se „zbytečným a naléhavým vycházkám“ a při cestě domů z pochůzek jsem sledovala tyto květy z auta. Byly bolestně krásné, i přes jejich hořkosladkost.
Teď, o čtyři roky později, když kráčím pod stromy bez jakýchkoli překážek mezi námi, se ve mně probouzí nepopsatelné emoce. Naplňuji plíce jarním vzduchem a občas se zastavím, abych se dotkla kůry stromů. Všechno se mění, včetně mě samotné. Změnu nelze zastavit, ale lze ji přijmout. Jedním z největších darů, které mi toto období přineslo, je schopnost najít paprsek světla i v těch nejbeznadějnějších chvílích.
Pod vlivem velkého proudu času jsem se po pěti letech vrátila na místo, kde jsem strávila šest let svého života. Z vlaku se dívám dolů na známé ulice. Samotné město neukazuje žádné dramatické změny. Pokud se něco zásadního změnilo—k lepšímu nebo horšímu—jsem to já. Když se ponořím do samotné podstaty městského života, rychle se to projeví na mém zdraví. Pamatuji si, že mi to dříve nevadilo, ale možná to byl tenkrát právě můj „bezproblémový“ stav, který byl nenormální.
Přesto, bez ohledu na to, kolikrát změním místo, moje schopnost přizpůsobit se a vytvořit si základy pro život se výrazně zlepšila. Nahromadění malých, každodenních rutinních činností často vede k jádru života. Znovu sbírám svou odhodlanost. Teď je možná čas na procházku. Venku je cítit vůně jarní noci.
03.2024
V tomto období roku, kdy se střídají jaro a zima, se cítím úplně zmítaná těmito proměnami. Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že jsem si zvolila vhodný okamžik k tomu, abych přijala konec i začátek současně. Mezi lekcemi, které jsou zapsané do historie mého života, je jedna, která vyniká: důležitost vědět, kdy odejít. Možná je nejlepší odejít ve chvíli, kdy je člověk ještě postrádán.
V poslední době cestuji více než kdy dříve a každá cesta mě vede k hlubokému zamyšlení. Při pohledu na vzdálená světla měst z okna vlaku se mi vybavují různé vzpomínky na krajiny. Únava z těchto neustálých přesunů si zřejmě vybrala svou daň na mém zdraví, ale rozhodla jsem se toto období zvládnout, jak nejlépe dovedu. I teď mě těší pocit, že postupně kráčím vpřed – fyzicky i duševně.
Díky šťastné souhře osudu a příležitostí se moje další místo pobytu nachází v kraji, kde jsem již dříve žila. Strávila jsem tam nečekaně dlouhý čas, pohodlí tamního útočiště mě až příliš připoutalo, a nyní cítím, že je čas se posunout dál. Tato změna mi připomněla důležitost nových podmínek a také fakt, že toto místo mě nikdy nebude hýčkat.
V uplynulých letech jsem se pevně držela minima – takového, co by se mohlo rovnat až připoutanosti. Jak tento přístup ovlivní můj další život, to zatím nevím. Přesto, když vedu upřímný dialog sama se sebou, překvapuje mě, jaká moudrost se objevuje. Počet lekcí, které jsem se naučila během svého putování, je nespočetný, a proto věřím, že i tentokrát to zvládnu.
Mám jen málo věcí. Mé vrozené schopnosti jsou téměř nulové. Ale vytvořila jsem si systém, který uchovává vzpomínky, které nechci ztratit, a všechny se navzájem doplňují. Navzdory mé lásce k vlastnímu životu na to občas zapomínám, pokud si to nepřipomenu. I toto je proto dalším záznamem pro mou zapomnětlivou mysl.
02.2024
Tento měsíc začal posvátným obřadem, a spolu s chladným vzduchem cítím, jak mé tělo obklopuje téměř duchovní aura. Když pozorně naslouchám zvukům ve vzduchu, nepatrně, ale přece jen v nich vnímám přítomnost jara. Možná je to proto, že se dny prodlužují a já stále častěji hledím na modré nebe.
Když se nechávám unášet houpáním vlaku a v zamyšlení přemítám o konceptu vzdálenosti, uvědomuji si, že je to něco zároveň bolestně smutného a hluboce milého. Ve své nezralosti mám sklon ztrácet sama sebe, když se mi zúží rozhled. Někdy mi schází klid a ve chvílích nedostatku rovnováhy vyslovím slova, která ani nemám na mysli, a to vůči těm, které mám nejraději. Ačkoli jsem přesvědčena, že mám pevnou osu a jasné zásady, občas se ocitám v takovémto žalostném stavu. Musím uznat, že jsem slabá, křehká až do samé podstaty.
A přesto právě tato křehkost mě často přivádí k úlevě, kterou nacházím ve vzdálenosti—a v čase a prostoru, které ji doprovázejí. Když se vzdálím od všech událostí a vrátím se do přítomného okamžiku, minulost i budoucnost se zdají být tak vzdálené, až to působí, jako by vůbec neexistovaly.
Ať už jde o práci, nebo osobní život, náhodně se setkávám s lidmi a vědomě se soustředím na jejich životní příběhy. Skutečnost, že někdo, koho znám, nebo i zcela neznámý člověk, navzdory všem svým starostem stále dokáže žít pokojně a v klidu, mi přináší útěchu.
Zapomněla jsem, kdy přesně jsem si uvědomila, jak hluboce miluji lidstvo, tento druh zvaný člověk. Možná to tak bylo od samého začátku—nebo možná už od dob dávno před tím, co bychom mohli nazvat „začátkem“. Pokud ne, nedokázala bych vysvětlit, proč i nadále přijímám a odpouštím sama sobě, i když mě vztahy s jinými lidmi zraňují nebo zarmucují.
A tak, ať se stane cokoli, nakonec vždy zvednu hlavu a dívám se vpřed. Dokud na tento krásný svět bude dopadat světlo.
01.2024
Zatočila se mi hlava a z mého těla se vytrácela teplota. Nemohla jsem pořádně dýchat a když jsem se pokusila něco říct, místo slov mi vyhrkly slzy. Otázka „proč“ byla zbytečná, rozplynula se do prázdna. Celý svět se pohyboval pomalu. Opravdu jsem si přála, aby to byl jen zlý sen a abych se probudila, ale i tohle přání zůstalo marné.
Když jsem už nebyla schopná přemýšlet, zavřela jsem se v pokoji a poslouchala jsem zvuk tání sněhu za oknem. Ten nikdy nekončící, nepřetržitý zvuk mi najednou připomněl, že jsem pořád naživu. Postavila jsem se, otevřela okno a nechala šokující chlad a průzračný vzduch, aby zaplnil pokoj i moje plíce. Nezbylo mi než otevřít oči. Jsem naživu – ne jako někdo jiný, ale jako já sama. Když jsem si to uvědomila, znovu jsem se rozplakala a nenáviděla jsem horkost svých slz.
Už nějakou dobu přemýšlím o pozemském ráji. Moje srdce bylo vždy „někde jinde než tady“, ale teď spočívá „na určitém místě, které není zde.“ Malá, čistá a nesmírně okouzlující země. Chápu – nebo si to alespoň myslím – že dokonalé místo neexistuje, a i kdyby ano, bylo by jen iluzí.
Ze všeho nejvíc mi vadí, že útěk je automaticky považován za něco špatného. Aby člověk mohl žít, aniž by ztratil naději, potřebuje místo, kde může zakotvit své srdce. Někdy nezáleží na tom, jak daleko to místo je. A i když hloupí lidé dosáhnou svého ráje, pokračují dál ve svém snažení. Užívají si samotu, kterou si zvolili, a znovu a znovu se zvedají, i když byli zraněni. Jak pošetilé. Pošetilé – a krásné.
Ale dobrá, podívejme se znovu na realitu. Silné, ostré rampouchy visí jako zbraně, zatímco jemný sníh víří ve větru. Je až nesnesitelně chladno, a přesto je ta zima tak milá. Není to nakonec vůbec špatné.