02.2024
Tento měsíc začal posvátným obřadem, a spolu s chladným vzduchem cítím, jak mé tělo obklopuje téměř duchovní aura. Když pozorně naslouchám zvukům ve vzduchu, nepatrně, ale přece jen v nich vnímám přítomnost jara. Možná je to proto, že se dny prodlužují a já stále častěji hledím na modré nebe.
Když se nechávám unášet houpáním vlaku a v zamyšlení přemítám o konceptu vzdálenosti, uvědomuji si, že je to něco zároveň bolestně smutného a hluboce milého. Ve své nezralosti mám sklon ztrácet sama sebe, když se mi zúží rozhled. Někdy mi schází klid a ve chvílích nedostatku rovnováhy vyslovím slova, která ani nemám na mysli, a to vůči těm, které mám nejraději. Ačkoli jsem přesvědčena, že mám pevnou osu a jasné zásady, občas se ocitám v takovémto žalostném stavu. Musím uznat, že jsem slabá, křehká až do samé podstaty.
A přesto právě tato křehkost mě často přivádí k úlevě, kterou nacházím ve vzdálenosti—a v čase a prostoru, které ji doprovázejí. Když se vzdálím od všech událostí a vrátím se do přítomného okamžiku, minulost i budoucnost se zdají být tak vzdálené, až to působí, jako by vůbec neexistovaly.
Ať už jde o práci, nebo osobní život, náhodně se setkávám s lidmi a vědomě se soustředím na jejich životní příběhy. Skutečnost, že někdo, koho znám, nebo i zcela neznámý člověk, navzdory všem svým starostem stále dokáže žít pokojně a v klidu, mi přináší útěchu.
Zapomněla jsem, kdy přesně jsem si uvědomila, jak hluboce miluji lidstvo, tento druh zvaný člověk. Možná to tak bylo od samého začátku—nebo možná už od dob dávno před tím, co bychom mohli nazvat „začátkem“. Pokud ne, nedokázala bych vysvětlit, proč i nadále přijímám a odpouštím sama sobě, i když mě vztahy s jinými lidmi zraňují nebo zarmucují.
A tak, ať se stane cokoli, nakonec vždy zvednu hlavu a dívám se vpřed. Dokud na tento krásný svět bude dopadat světlo.
01.2024
Zatočila se mi hlava a z mého těla se vytrácela teplota. Nemohla jsem pořádně dýchat a když jsem se pokusila něco říct, místo slov mi vyhrkly slzy. Otázka „proč“ byla zbytečná, rozplynula se do prázdna. Celý svět se pohyboval pomalu. Opravdu jsem si přála, aby to byl jen zlý sen a abych se probudila, ale i tohle přání zůstalo marné.
Když jsem už nebyla schopná přemýšlet, zavřela jsem se v pokoji a poslouchala jsem zvuk tání sněhu za oknem. Ten nikdy nekončící, nepřetržitý zvuk mi najednou připomněl, že jsem pořád naživu. Postavila jsem se, otevřela okno a nechala šokující chlad a průzračný vzduch, aby zaplnil pokoj i moje plíce. Nezbylo mi než otevřít oči. Jsem naživu – ne jako někdo jiný, ale jako já sama. Když jsem si to uvědomila, znovu jsem se rozplakala a nenáviděla jsem horkost svých slz.
Už nějakou dobu přemýšlím o pozemském ráji. Moje srdce bylo vždy „někde jinde než tady“, ale teď spočívá „na určitém místě, které není zde.“ Malá, čistá a nesmírně okouzlující země. Chápu – nebo si to alespoň myslím – že dokonalé místo neexistuje, a i kdyby ano, bylo by jen iluzí.
Ze všeho nejvíc mi vadí, že útěk je automaticky považován za něco špatného. Aby člověk mohl žít, aniž by ztratil naději, potřebuje místo, kde může zakotvit své srdce. Někdy nezáleží na tom, jak daleko to místo je. A i když hloupí lidé dosáhnou svého ráje, pokračují dál ve svém snažení. Užívají si samotu, kterou si zvolili, a znovu a znovu se zvedají, i když byli zraněni. Jak pošetilé. Pošetilé – a krásné.
Ale dobrá, podívejme se znovu na realitu. Silné, ostré rampouchy visí jako zbraně, zatímco jemný sníh víří ve větru. Je až nesnesitelně chladno, a přesto je ta zima tak milá. Není to nakonec vůbec špatné.