07.2025
Svět, který měl skončit, neskončil. Ze světa, jenž dál pokračuje beze změny, jsem vyprovázela člověka na cestu. Myslela jsem si, že jsem byla připravená, ale když ten okamžik skutečně nastal, nemohla jsem si nepoložit otázku, zda jsem nemohla udělat ještě něco jiného. Cena za dlouhé dny beze spánku je ta, že je pro mě těžké vůbec přemýšlet. Kdykoli se přiblíží věčné rozloučení s někým, přepadne mě strach a jen pláču. Je mi smutno a jsem osamělá a mám pocit, jako by se jen kolem mě ztenčil vzduch. Přesto, pokud se jí podařilo pustit své utrpení, pak je to dobře. Alespoň teď se mohu utěšovat jen touto myšlenkou.
Ráno v den obřadu jsem napsala dopis s nadějí, že si ho přečte cestou tam, na druhou stranu. Neměla jsem odvahu říct vlastním hlasem to, co mělo být vysloveno, a tak mé řádky vyznívají téměř jako výmluvy. I tak ale bylo společně strávených posledních pár dní výsledkem toho nejlepšího rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. A nakonec zůstal už jen čistý pocit vděčnosti. Byla oslnivá jako slunce, zářivá jako slunečnice. Pokaždé, když přijde léto, si jistě znovu uvědomím, že jsem její vnučka.
O nedostatku vody se mluví už dlouho, a než jsem se nadála, léto ukázalo svou pravou sílu. Jako by nestačilo, že už tak postrádám energii, teď mi jsou brány i další zdroje. Ale v takových chvílích nezbývá než se přizpůsobit ostatním. Stahuji kohoutek na tenký pramínek a s tou trochou vody zacházím opatrně, přičemž si uvědomuji, jak vzácná jsou obyčejná, klidná období. Ať už kdo říká cokoli, právě proto pevně věřím, že člověk je nejpošetilejší bytostí na tomto světě. Vybudovali jsme civilizaci s velkolepým výrazem ve tváři, ale jakmile nám jsou její výdobytky odebrány, jsme leckdy křehčí než myši.
Tato myslící rákosina pak v omámené hlavě rozjímá o podobě kolektivů. Z pohledu někoho, kdo strávil krátké, avšak pro utváření osobnosti zásadní období života ve městech a v cizině, se vyprázdněné organizace a systémy často jeví jako směšné. A že v jejich nitru dokonce existují lidé, kteří jsou tam pomalu umořeni, je pohled téměř nesnesitelný. Nemám zálibu v ponižování druhých, ale musím dodat, že těmi „druhými“ mohou být klidně i vlastní blízcí. Zůstává po tom jen hořká pachuť na jazyku.
Každopádně v tomto vedru nelze myslet střízlivě. Naštěstí jsem se dozvěděla, že mi ještě zbývá trochu času. A nikdo by neměl nést hříchy druhých. Proto jediné, co mohu udělat, je uchovat si zdravé tělo i duši a připravit se na čas, který přijde.
06.2025
Známky jara zmizely a zeleň nabyla na sytosti. Únavně mě vyčerpává neustále nestálé počasí, a přesto je to ideální období najít si chvilku slunce a vyrazit ven. Když jsem tady, znovu si uvědomuji, že jsem bezpochyby živou bytostí. Bosá chodím po písečné pláži, vstupuji do moře a pozoruji hejna drobných rybek; v horách našlapuji po hlíně a trávě a jím zralé plody ze stromů. Přesahujíc veškeré kultury si tuto radost vychutnávám prostě jako jediný živý organismus. Je to dar vzácného teplého období. Když zavřu oči a sepnu ruce před hrobem velké osobnosti, k mým uším svěže doléhá jen šumění stromů a tření listí.
Přesto jsem nakonec jen člověk, a tak se ve své chamtivosti s nadšením nechávám pohltit i podněty, které přináší civilizace. Doma se dotýkám děl vytvořených jinými lidmi, směji se i pláču a z hloubi srdce cítím vděčnost za to, že jsem se narodila do tak dobré doby. Když člověk žádá příliš mnoho, jeho touhy nemají hranic. Jediným způsobem, jak si skutečně vychutnat blízké štěstí, a zároveň jediným spolehlivým způsobem, jak nebýt stržen vírem vytvořeným bezpočtem lidí, je znát míru – vědět, kdy je dost. Mám svou vlastní cestu. Abych po ní mohla dál kráčet, nesmím se vzdát hrdosti malého, nedokonalého člověka.
Občas mě náhle napadne, kam se duše nakonec ubírá. Při krájení zeleniny se mi smekne nůž a jeho špička zasáhne prst, ze kterého začne téct krev. Krátký záblesk bolesti a poté pulzující pocit kolem rány. Zatímco krvácení zastavuji hadříkem, přemýšlím o tom, co přijde poté, až toto tělo – pouhá schránka – podlehne zkáze. Proč se rodíme a proč umíráme? Ať už jsou lidé bohatí nebo zdraví, každý příběh jednou nevyhnutelně skončí. Sotva si dokážu představit, že by se vědci vážně snažili tomuto mechanismu vzdorovat, a v samotné podstatě se zdá, že to (až na několik výjimečných jedinců) vlastně nikdo ani nechce. Ani já nejsem výjimkou. Ať se délka zdravého života prodlouží jakkoli, dosud nikdy neexistoval člověk, který by se smrti vyhnul. A neznám jiné stvoření než člověka, které by se nad smrtí oddávalo takové sentimentalitě.
Tyto myšlenky se hromadí jako usazeniny. Mohu se tomu smát a říkat si, že je to jako v pubertě, ale když se někdo blízký ocitne v takové situaci, snad o tom každý alespoň jednou přemýšlí. Samozřejmě, odpověď neexistuje. I když vím, že ji ani není třeba hledat, přesto váhám. Je to nepříjemné, ale nedá se tomu vyhnout. Je třeba se připravit na čas, který přijde. V tom smyslu jsem alespoň o něco zestárla.
05.2025
Jsem přitahována místy a lidmi, s nimiž mám vazbu, a právě díky této přitažlivosti žiji. Podivuhodné věci se skutečně dějí a všechno, co vidím, se mi neodbytně jeví jako zjevení. I kdyby to byla jen moje představa, přemýšlím, zda nejde pouze o náhodu — ale takové vzpírání je marné. Sama si uvědomuji, že mít potřebu nacházet význam ve všem je můj špatný zvyk.
Přesto je také pravda, že když se soustředění na život prohlubuje, zázraky — malé i velké — se stávají pravděpodobnějšími. V poslední době, kdy stále častěji naslouchám druhým lidem, jsem o tom přesvědčena, ať už k dobrému, nebo ke zlému. A v každém případě se mi zdá být pravdou, že bez schopnosti dívat se na realitu objektivně člověk nakonec nevyhne útrapám. Stručně řečeno, každý by se měl snažit žít poctivě. Především se to týká mě samotné; jinak mi bude podražena noha. Prostředí, které mě obklopuje, je zrcadlem a opakující se jevy v sobě vždy nesou určité vodítko.
Když to vyjádřím slovy, vychází to takto. Před něčím větším než jsem já sama nemám mnoho možností, a proto je lepší tiše se podřídit. Možná by se dokonce dalo říct, že stačí prostě takto být. A proto se nevzpírám. Věřím, že jednou přijde den, kdy si pomyslím, že to byla správná volba.
S tím, jak se dny prodlužují, se nepřímo úměrně zkracuje můj spánek. Jak se jaro prohlubuje a míří k létu, mám dojem, že se ve vzduchu zvyšuje množství vlhkosti. Slabý zbytek chladu a dosud mírné sluneční světlo jsou přesto plné vitality. Jsem ráda, že jsem se vrátila na toto místo, kde dokážu takové věci správně vnímat. Uvařím si horký čaj a nechám myšlenky bloudit historií, kterou mé dřívější já prošlo. Nelze to vyjádřit jednou větou, ale v každém případě jsem vždy běžela vpřed ze všech sil. Setkávala jsem se s mnoha lidmi, při každé příležitosti měnila své místo a byla hnětena a leštěna jako kámen, který se válí po břehu, kde se vlny neustále vracejí a odcházejí — a doufám, že jsem tak postupně nabyla správného tvaru.
Když přemýšlím o změnách, které se ve mně odehrály, mám pocit, že jdou téměř proti směru světa a společnosti. Nehoním se za zřetelným ziskem, ale prostě a poctivě dodržuji malé sliby, které jsem dala sama sobě. Občas se vydám ven, do tichých míst obklopených zelení, a zhluboka vdechuji vůni květin. Někomu se mohu jevit jako tančící blázen, ale to platí oboustranně. I v této moderní době, kdy lze snadno nahlédnout do myšlenek druhých, by mělo existovat tolik zdrojů radosti, kolik je lidí.
04.2025
Každý rok začátek přichází spolu s třešňovými květy. Souvisí to s tím, že mám japonské občanství, s tím, že sakury s táním sněhu raší a rozkvétají, i s tím, že jsem se na této zemi narodila a vyrostla. Proto si jsem jistá, že ať už se v budoucnu ocitnu kdekoli, pokaždé když se pustím do něčeho nového, vzpomenu si na tyto květy. Když jsem zvedla oči k jejich jemné, světle růžové barvě, pocítila jsem, jak se mi hruď naplňuje nadějí. Toužila jsem se nadechnout čistého vzduchu, a tak jsem vystoupala do hor. Tam stále panovala nálada téměř dokonale připomínající zimu. Přesto i zde horské rostliny, které vystrkovaly hlavy zpod sněhu, neomylně ohlašovaly příchod jara.
Jako něco nového, a zároveň poprvé v životě, jsem se rozhodla souběžně věnovat dvěma profesím. V jedné z nich doslova každý den studuji, v druhé si vybavuji vzpomínky z minulosti. Jsem za to vděčná, protože mi to dává pocit, že se – chtě nechtě – znovu rozpouštím ve společnosti. Pokud se oběma budu věnovat poctivě, jistě jednou v budoucnu přinesou plody. Dokážu tomu věřit proto, že jsem se do reality vrátila přesně tolikrát, kolikrát jsem z ní utekla. Chci být hrdá na své minulé já, které se rozhodlo, že ať se stane cokoli, bude v tomto světě nějak dál žít. Díky ní si dnes dokážu vybavit nespočet nádherných krajin.
Jedním z mých nedávno rozpoznaných osobních úkolů je nastavování hranic. Po zkušenostech, kdy mě opakovaně trápila přítomnost druhých, kteří se nenápadně dostávali do vzdálenosti, kterou jsem si nepřála, jsem začala uvažovat, že je skutečně nutné přijmout opatření. Možná to zní chladně, ale čas je omezený. Zároveň však pouhé rozčilování se ve snaze změnit druhé, nebo násilné přerušení vztahů, nevede k dobrým výsledkům. Je pravda, že existovalo období, kdy mi na mé straně chyběly potřebné dovednosti. Právě proto jsem si stanovila řadu hypotéz a znovu a znovu je ověřovala, až jsem – byť pomalu – začala dosahovat jistých výsledků. Jednou z věcí, které jsem se takto naučila, je, že věnovat veškerý čas urputnému čelení konkrétnímu člověku nemusí být nutně v jeho prospěch. Každý z nás žije s úkoly, které – ať se snaží sebevíc – dokáže vyřešit pouze sám. Říká se jim osud, karma a mnoha jinými jmény, ale význam je vždy stejný. Musím si proto pevně vštípit, že snaha být někomu nablízku v dobré víře mu může ve výsledku odebrat jeho vlastní, nenahraditelné zkušenosti.
Když nad tím tak přemýšlím, mám pocit, jako by ze mě spadlo další břemeno. Když zůstanu klidná, uvědomuji si, že jediné, co skutečně mohu udělat, je žít každý den poctivě a celým tělem si vychutnávat radost přítomného okamžiku. Na jaře, kdy životní energie exploduje —
i kdyby mě oči svědily tak, že je sotva dokážu otevřít, a kýchání ne a ne přestat.
03.2025
Probudila jsem se brzy, nejspíš kvůli neklidu, a s rozostřenou myslí jsem přemýšlela, kde vlastně jsem. Když se mi odpověď vybavila, úlevou jsem si oddechla. Otevřela jsem okno a zjistila, že sníh stále neúnavně padá. Zahalená do známého chladu jsem cítila, jak mi ostrý mráz jemně bodá do kůže a stahuje tělo. Přesto jsem v mezerách stříbrného světa venku dokázala vycítit náznak přicházejícího tepla. Vrátila jsem se domů.
S blížícím se koncem fiskálního roku jsem se znovu pustila do práce, kterou už jsem absolvovala tolikrát, že to ani nedokážu spočítat. Třídila jsem své osobní údaje do čísel, pečlivě kontrolovala, že v nich není jediná chyba, a získala potřebné schválení. Když mi byla vyplacena nečekaně vysoká vratka, měla jsem radost – jako by to byl důkaz, že jsem dosud žila poctivě.
Zároveň se znovu rozběhlo třídění toho, co teď skutečně potřebuji, a toho, co už ne. To bude nejspíš pokračovat trvale i do budoucna. Kdysi jsem věřila, že zdokonalování se má smysl pouze v práci. Ve skutečnosti však ve všech detailech každodenního života zůstává prostor pro úpravy a zlepšení. A pokud se ke každému z těchto detailů postavím čelem, výsledky se nevyhnutelně promítnou do všeho ostatního. Proto neexistuje důvod, proč by člověk měl v čemkoli polevit.
Při procházkách, které mi pomáhají zotavovat se na těle i na duši, občas potkávám turisty ze země, kde jsem kdysi žila. Současně jsem odeslala životopisy několika firmám, opakovaně absolvovala pohovory s jejich zástupci a většinou obdržela příznivé odpovědi. Jsem zahlcena rozmanitostí setkání, ale zřejmě je to dáno ročním obdobím. Navíc jsem na cestě až sem zažila také nespočet rozloučení.
Jakmile začnu uvažovat o věcech z hlediska toho, co je pro mě správné, skutečně to nemá konce. Proto není chybou ani zvolit možnost přijmout některé věci takové, jaké jsou. S touto myšlenkou zavírám oči. Vzpomínat na minulost a vážit si budoucnosti není nic špatného. Přesto, jakkoli je to otřepané, musím žít přítomností. Po období zhoršeného zdravotního stavu jsem si to uvědomila ještě silněji. Mé obnovené tělo je nyní naplněno svěží, živou láskou a má mysl neustále putuje mezi dvěma domovy. Vybavuji si hejna labutí, která v obou krajinách rozprostírají svá křídla s elegancí a stále pokračují v cestě za nejvhodnějším místem k životu. Možná je realističtější chovat je v srdci než bájného Fénixe, pomyslela jsem si – a byl to přepychový nápad.
02.2025
Je překvapivé, že něco ohromujícího se může stát kdykoli. Jakmile jsem změnila prostředí, mé zdraví se zhoršilo. Než jsem stihla otevřít své srdce, musela jsem to místo opustit. Můj obličej i tělo groteskně otekly, jako bych byla otrávená, až jsem se nemohla podívat do zrcadla. Bodavá bolest v břiše mi bránila v dechu a samozřejmě jsem neměla žádnou chuť k jídlu. A co víc, vše, co jsem snědla, jsem hned zase vyvrátila. Navštívila jsem několik nemocnic, ale bez ohledu na to, koho jsem se ptala a jaké testy mi udělali, nikdo nedokázal určit příčinu. K mému překvapení mi každý lékař řekl, že jsem už s těmito příznaky byla vyšetřována dříve. Po návratu domů jsem ležela v posteli s tělem zbarveným do modrofialova kvůli vnitřnímu krvácení, neschopná usnout. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo stále dokola se sama sobě omlouvat. Určitě jsem dlouho křičela, jak je to nesnesitelné, ale sama sobě jsem stále jen zavírala oči. Moje oteklá, povislá víčka byla už tak těžká, že když se nasákla slzami, nakonec se úplně zavřela. Ironií je, že takhle jsem se alespoň nemusela dívat na svůj vlastní ošklivý odraz.
Začala jsem si myslet, že mi nezbývá nic jiného než zůstat nehybně v pokoji. Naštěstí ale žijeme v době, kdy jsme obklopeni díly, která nejsou ani jedem, ani lékem. Jako býložravec jsem je pomalu zpracovávala, abych oklamala své nestabilní emoce. Nedokázala jsem ani začít přemýšlet o tom, co dál. Teď jsem se prostě musela odtamtud dostat – doslova jsem nemohla dýchat. Než jsem si to uvědomila, mé tělo se začalo připravovat na odchod dříve, než to pochopila má mysl. V mé hlavě se míhaly různé možnosti toho, co by se mohlo stát, jen aby hned zase zmizely — ale už mi to bylo jedno. Schopnost rychle se rozhodnout, kterou jsem si během posledních několika let osvojila k ochraně sebe sama, mě i tentokrát zachránila. A ve chvíli, kdy jsem se rozhodla opustit toto místo, se věci začaly odvíjet jako kámen kutálející se z kopce, jako by to mělo potvrdit správnost mé volby.
Když jsem se zpětně podívala na svou paměť, uvědomila jsem si, že jsem se za posledních deset let stěhovala více než desetkrát. Jak jsem opatrně balila své věci — které se s každým přesunem stávaly méně početnými a zároveň vytříbenějšími — cítila jsem k nim zvláštní náklonnost. Vždy jsem byla hrdá na svou schopnost nelpět na věcech, ale k předmětům, které mě každý den podporují, cítím hlubokou lásku. Nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat těmto věrným společníkům, kteří se mnou trpělivě vydrželi navzdory mé nestálé povaze.
A nebyly to jen mé věci, které se staly vytříbenějšími. Bez jakéhokoli záměru jsem se zlepšila i v balení. Protože jsem začala s přípravami včas, měla jsem nakonec dostatek času. Kvůli nedostatku fyzické aktivity jsem nemohla spát, a tak jsem se rozhodla vyjít si na procházku, abych si pročistila hlavu. Večer jsem vyšla ven s léky v kapse, téměř jako s talismanem. Jak jsem očekávala, město zářilo světly. Procházela jsem davem turistů, zatímco mě nos dráždily agresivní vůně dokonale připraveného jídla, které jen čekalo na to, až ho někdo ochutná. Do uší mi pronikaly zvuky nejrůznějších jazyků, což mi na tváři vyvolalo úsměv. Tady nikdo neřeší, kdo jsem. A právě ta lhostejnost města mě tolikrát zachránila. Cítila jsem úlevu z toho, jak důsledně si město udrželo svou lhostejnost.
Tímto způsobem jsem během několika dní navštívila několik míst, která pro mě měla zvláštní význam. Každý den bylo až neuvěřitelně krásné počasí, jako by mi bylo určeno jít na procházku. Zbavila jsem se posledních zbytků lítosti, pokud mi vůbec ještě nějaké zůstaly. Pravděpodobně to nebude definitivní rozloučení, ale na nějakou dobu ano. V určitém bodě jsem si uvědomila, že mé touhy vůči světu se úplně změnily. Jsem za to vděčná. A tak můj život ve městě skončil nečekaně klidným a nenápadným způsobem.
01.2025
Díky tomu, že jsem strávila přelom roku sama, začátek tohoto roku jako by ztratil své jasné obrysy. Hranice mezi ročními obdobími byly od začátku nejasné, takže moje mysl i tělo jsou už nějakou dobu zmatené. Listy jinanu se teprve teď začínají barvit a já nemám tušení, kdy vlastně opadají. Od chvíle, kdy jsem sem přišla, mám problém se zhluboka nadechnout. Možná mám jen napjaté nervy; často se mi špatně spí. Někdy se přistihnu, že si vyčítám, že se nedokážu přizpůsobit — ale pak se zarazím. Ne, pomyslím si. Jako živá bytost přece nemůžu být v tomhle na omylu.
Přesto jsem měla chuť se projít venku, a tak jsem v duchu nového roku navštívila několik posvátných míst. Zima mi stále připadá neskutečná, ale když vyrazím brzy ráno, vítr, který mi štípe tváře, je chladný až bolestivý, zatímco sluneční paprsky zůstávají jemné a něžné. A v tom krátkém okamžiku, kdy spojím ruce k modlitbě před „bohy“, mám pocit, že jsem oddělená od světského života. I kdyby to byl jen klam, je to lepší než vůbec žádná útěcha.
Najednou si vzpomenu na Nový rok před pěti lety, který jsem strávila na místě, jež jsem milovala. Ta tehdejší zkušenost byla festivalem tak odlišným od prostředí a kultury, ve které jsem vyrostla, že to úplně převrátilo mé malé vnitřní pojetí normálnosti. Pro místní to možná bylo jen hloupé představení, které se každý rok opakuje kvůli turistům. Pokud je to tak, možná bych příště mohla pozorovat nějaký hlubší, místně zakořeněný rituál z pohledu cizince.
Není to tak dávno, co jsem si naposledy vzala dlouhou dovolenou, a přesto jsem si znovu zajistila další sociálně přijatelnou pauzu. Až příliš jsem si zvykla na to, že mohu opouštět zavedené prostředí, aniž bych za sebou nechala byť jen stopu zášti. I když je venku slunce, zůstávám v polospánku. Po dlouhé době si zase čtu knihu a udivuje mě, že i za tyto chvíle dostávám zaplaceno. Jindy se podívám na film, vydám se na procházku spojenou s nákupy, uvařím si jídlo a pak znovu usnu. Kamkoli půjdu, budu sama. Sama — a spokojená.
Přesto se ptám, kdy jsem začala tento druh rutiny považovat za nejvyšší formu štěstí. Bývaly doby, kdy jsem se neobešla bez setkávání s lidmi, kdy jsem pila, dokud jsem neztratila paměť. Co to tedy vlastně bylo? Bylo by snadné to odbýt jako nerozvážnost mládí, ale tak jednoduché to nebude. Jistě za tím stojí složitější důvody, ale pojmenovat je jedním slovem je obtížné.
…No, to je jedno. Po chvíli přemýšlení to vzdám. V takových chvílích jdu do kuchyně. Vykasu si rukávy, rozklepnu vejce do mísy a začnu ho šlehat. Na pánev naliji olej, osmahnu maso a mezitím nakrájím zeleninu. Můj pohled se najednou zaplní nepořádkem a z různých směrů slyším různé zvuky. Až voda na plotně začne vřít, uvařím si kávu. V duchu si srovnám jednotlivé kroky a dělám vše najednou. A jakmile prostor na okamžik upadne do naprostého chaosu, postupně ho zase uspořádám do řádu. To je důvod, proč mám ráda domácí práce. Je to skoro jako meditace. Možná k tomu ani nepotřebuji jasný důvod — prostě jen miluji život, který jsem si pro sebe vytvořila.