12.2023
Milovaný zimní čas je tu. Husté a neustávající sněhové vločky pokrývají holé větve a zemi bílým závojem, prohlubují chlad. Tváří v tvář napjatému tichu možná i pošetilí lidé získávají trochu víc hloubky ve svých úvahách. Poslední dobou si neúnavně zapisuji vše, co mi vytane na mysli. Myšlenky se valí jako vlny rozbíjející se o rozbitou hráz, zaplavují mě bez ustání. Ruka mě bolí od neustálého držení pera, a přesto píšu dál, dokud necítím už vůbec nic, jen jemné třesení v prstech. Když si uvědomím, kolik jsem toho v sobě zadržovala, cítím trochu lítosti – byť jen vůči sobě samotné.
Čím dál častěji mám pocit, že jde o jakousi pouť. Z okna vlaku pozoruji domy táhnoucí se jeden za druhým a přemýšlím o životech lidí, kteří v nich žijí. Na tom, kde přesně to je, pravděpodobně příliš nezáleží. Když si udržíte určitý odstup a díváte se z nadhledu, všechno se zdá být krásné. Opřu čelo o okno a nechávám správný chlad proniknout do své kůže. Jsem naživu. A právě teď, alespoň v tento jediný okamžik, mám pocit, že ať se stane cokoli, bude to v pořádku. Tiše zavírám oči.
Od rozloučení plného lásky i bolesti uplynul přesně rok. Když jsem pozorovala sníh, který se nejdřív zdá zastavil, ale pak znovu začal padat, vynořily se mi jasné vzpomínky na loňský rok. Vzpomněla jsem si na bušení srdce, zrychlené z nepříjemné předtuchy, i na chlad, který strach přinášel až do konečků prstů na nohou. Smutek, který jsem považovala za překonaný, se ke mně nyní vrací v jiné podobě. Možná jsem toho dne zemřela společně s ní. Modlila jsem se: „Prosím, ať ji nic nebolí, ať se nebojí – všechno to vezmu na sebe.“ V ten moment jsem byla jako vtělením samotného přání.
Jsou chvíle, kdy mám pocit, že jsem se posunula, ale stále jsem stejně slabá. Proto jsem si přála, aby zůstala po mém boku navždy, i když jsem věděla, že je to nemožné. Množství smutku zůstalo stejné jako ten den. Jen jsem si zvykla žít s ohromnou dírou, která zůstala v mém srdci. Byly dny, kdy jsem se obávala, že ji zapomenu, ale tyto obavy byly zbytečné. Moje podvědomí křičí, že zapomenout prostě nelze.
A tak si s sebou vezmu svou slabost i smutek. Každou zimu si na ni znovu vzpomenu, budu plakat tak dlouho, dokud to bude potřeba. Oteklá víčka zahřeji sněhem. Možná jednou budu schopná být oporou někomu, kdo zažívá stejnou bolest. Ať se budu bránit jakkoli, zima nakonec vždycky skončí.
11.2023
Pod zářivě se měnícími barvami stromů začal nový život na místě, ke kterému jsem si vytvořila malou vazbu. S disciplínou a pracovitostí čtu jednu knihu za druhou, každou z nich nehmotnou a nezabírající žádné fyzické místo. Občas se svezu pomalým malým vlakem na krátký výlet. Většinou buď chodím, nebo sedím, a přemýšlím během pohybu, protože mám na to právě takovou náladu. Jinak, když se přestanu hlídat, mohla bych se znovu pokusit vzdorovat osudu. Rozumem chápu, že není možné nikam nepatřit. A přesto, když cítím instinktivní touhu být sama, chci si dovolit tento pocit. Poslání, které mi bylo dáno, zůstává neměnné, ať se stane cokoli.
V nedávné minulosti jsem v sobě nosila hněv, který jsem sotva dokázala kontrolovat, když se děly nespravedlivé věci. Časem jsem se dozvěděla, že hněv je často druhotnou emocí po smutku. Jestli tento hněv zmírnil tím, že jsem se naučila uznávat smutek, nebo jestli se jednoduše rychleji vzdávám, to zatím nevím. Překvapivě často mě ostatní nyní označují za laskavou, a ani teď tomu zcela nerozumím. Naučila jsem se, že všechno má své světlo i stín, a nyní jsem v situacích, kdy není snadné dojít k rychlým závěrům.
A přesto, jen proto, že mě v tomto světě vždy někdo nebo něco zachránilo, dokážu jít dál, aniž bych ztratila naději. A tak dnes, unášená podzimním větrem, polykám povzdechy i slzy a nacházím sílu kráčet vpřed.
10.2023
V těchto dnech cítím, že se opět propojuji s vnějším světem poté, co jsem se od něj na chvíli distancovala. Znovu jsem dosáhla určitého zlomového bodu. Už je to nějaká doba, co jsem přísahala, že všechny své volby proměním na správná rozhodnutí. I když tomu teď nemohu zcela uvěřit, určitě přijde okamžik, kdy si uvědomím, že jsem byla vedena osudem. Shromažďuji své věci, zatímco rozhodnu o budoucích směrech, a beru si do rukou každý potřebný předmět, přičemž hluboce dýchám. V pokoji, kde jsem byla jen na chvíli, jsem setřela prach z podlahy, otřela ji vlhkým hadrem a pak jsem si lehla na to prázdné místo. Zvenku tiše slyším, jak cvrčci zpívají na podzim. Mám pocit, jako by mi bylo řečeno, že alespoň jsem neudělala žádné chyby.
Když kráčím podél podzimní osy, každý krok zní, jako bych šlápla na kousky drahokamů. Vzduch, který dýchám, je naplněn zázraky, což mi ztěžuje dýchání. Slunečné dny i deštivé dny, rána i noci, jsou dramaticky zbarveny živými barvami. To musí být magie jedinečná pro toto roční období. Pod tímto kouzlem jsem trávila čas se svými blízkými tak přesně, že to ve mně vzbuzuje pochybnosti o tom, zda to všechno bylo řízeno. Bohaté chvíle přicházejí jedna za druhou a já se snažím je co nejlépe přijmout. Přála bych si, abych mohla tuto krásu uchovat navždy v uzavřené nádobě; hloupá já se zdá být posmívána, zatímco čas plyne.
Tady jsem se rozhodla. Vizualizuji a rozjímám o detailech možností, které se pravděpodobně stanou skutečností zhruba za rok. Když sbírám padající listí ve světě představivosti, připravuji barvy a klouzám svým štětcem, vzniká obraz, který je zobrazen tak podrobně, že připomíná fotografii. Jsem si jistá: toto je skutečná budoucnost. S uspokojením pokládám štětec, jemně vydechnu a zhluboka se nadechnu, když někde zazní vůně zlatici.
09.2023
Všude, kam jsem šla, létaly po obloze červené vážky a sluneční světlo bylo stále jemnější. Léto se chystá odejít a zůstane po něm jen pár přetrvávajících stop. Letošní léto bylo plné svěžích a barevných krajin. Ostatně každé léto končí krásnými vzpomínkami, ale zejména to letošní bude nezapomenutelné. Citlivé a krásné vzpomínky nemohu vymazat, i když mě postihla epidemie.
Měla jsem takovou horečku, že jsem sotva dýchala. Snažila jsem se přinutit své tělo k pohybu, a když jsem se trochu rozkročila, cítila jsem, jak se země jemně deformuje, což mě tak vyděsilo, že jsem se rozhodla klidně spát. Když jsem pustila vědomí, můj rozžhavený mozek mi ukázal řadu bizarních snů. Je to opravdu ten nejhorší pocit, ale paradoxně jsem si díky tomu dobře odpočinula. Musela jsem si přiznat, že mě únava z léta převálcovala. Jak postupovala proces uzdravování, uvědomila jsem si, jak jsem vděčná za normální časy. A když už jsem si chtěla povzdechnout, že už nikdy nic podobného nebudu muset zažít, místo toho se dostavila úporný suchý kašel.
Při změně prostředí se metabolismus zvyšuje. Skoro se dá říct, že je to princip nutnosti, a já to náležitě zažívám na vlastním těle. A jistota, že ať se děje, co se děje, jsem právě v tuto chvíli naprosto v pořádku, dodává novým setkáním přesvědčivou sílu. Nějak jsem si ten proces tkaní vlastních dějin opravdu zamilovala.
A pak, v den, kdy jsem se stala o další rok starší, jsem se podívala na noční oblohu a uviděla oslnivý úplněk, který se na mě díval. Jeho majestátní přítomnost jasně osvětlující ničím nerušenou horskou noc mi připomněla čistou krásu světa. Osvětlené měsíčním světlem byly stíny, které se bledě táhly od každého předmětu, zabarvené jemností. Toto léto uzavřu tím, že přijmu tuto krásnou noc jako požehnání pro zvláštní příval, který mě čeká v nadcházejících dnech.
08.2023
Jsem uprostřed krátkého léta. Zpěv cikád doprovází mou každodenní rutinu a voda, kterou doplňuji, mi stéká po krku ve stejném množství potu. Zde si připomínám divokost přírody. Modrá obloha dobře kontrastuje se zelení hor. Ve dne jsou mraky tak nádherné, že mám pocit, jako bych je mohl uchopit do dlaní. V noci jsou hvězdy tak jasně viditelné, že mám pocit, jako by padaly jedna za druhou.
Když každý z těchto okamžiků přežvykuji, uvědomuji si, že většina mých potřeb je v podstatě nepodstatná. Možná jsem vstoupila do fáze pečlivého nakládání s tím, co jsem po období neustálého pouštění opustila. Mlha iluzí se rozptyluje a odhaluje se podstata. Možná by se tak člověk cítil, kdyby se mu splnilo to, po čem z podvědomé stránky toužil.
I když nezvládám své plovoucí ego, s některými vztahy jsem udělala přestávku. Někdy je to pasivní, jindy aktivní. Jako dospělý to vím. Vztah, o kterém jsem věřila, že bude trvat věčně, může jednoho dne náhle ztratit na intenzitě jako kouř ve větru. Na druhou stranu, spojení tenké jako hedvábná nitka může být pružné a pevné jako drát, pokud se na něj díváte dostatečně pozorně.
V tomto směru neexistuje ani spravedlnost, ani zlo. A ať se stane cokoli, nic není zbytečné. Ve zcela reálném smyslu neexistuje nic, co by se vás netýkalo. Pokud má pozorovatel dobrý nadhled, vždy se dá ze všeho něco naučit.
Když vás unaví ostré slunce, stačí jít do stínu a trochu si odpočinout. Neviditelný majetek nabývá s věkem na váze. Necháme-li za sebou malé já, abych zkontrolovala každý z nich, léto se silně pohne kupředu.
07.2023
Nějaká neviditelná síla mě zatlačí zpět a já se ocitnu mimo známé prostředí. Znovu jsem si namazala jednotlivé klouby, se kterými jsem dlouho nehýbala, a uslyšela jsem tupé skřípání. Když jsem se zastavila, konečně jsem se začala hýbat. Jak jsem proboha mohla předtím dýchat? Může za to ranní letní slunce, které venku na miniaturní zahrádce tak svítí? Nebo je to kvůli všem těm možnostem, které se mi před očima objevují jedna za druhou?
Ať tak či onak, v mžiku dostávám nečekané podněty, až jsem v pokušení opustit svá očekávání ohledně všeho. Kdykoli se dostanu do takové situace, opravdu, ale opravdu si myslím, že bych se měla přestat bránit. Jsem úplně bez dechu, za hranicí vzdychání. Tohle není jednoduchá cesta. Ano, je to disciplína.
V dobrém i zlém jsem opět sama. Pro někoho, kdo tráví většinu života chozením a přemýšlením, to znamená více smysluplného času. Přestavuji základy svého života a sleduji obrysy světa do nejmenších detailů. Hojnost samoty je důležitou součástí mého štěstí. Když se dívám na oblohu a vdechuji ještě skromné teplo pod širým nebem, dokonce i mraky začínají nabývat podoby léta.
Zatímco takto trávím své dny, když padne noc, vyberu si náhodného partnera a jdu po cestě a povídám si. Noc v horách je krátkým oddechem. S každým krokem vpřed se uvolňuje napětí v mém těle. Pokaždé, když zvednu čerstvý kus hodnoty, vím, že ať se stane cokoli, nemůže to být všechno špatně. Možná jsem si pro začátek své cesty vybrala správné období. I kdybych chtěla být sentimentální, cikády cvrlikají v reakci na ranní horko a přinášejí s sebou léto, i když o to nestojím.
06.2023
S mírnou bolestí hlavy způsobenou deštěm uvnitř jsem učinila několik důležitých rozhodnutí. Nepochybně jsem v posledních letech čelila řadě problémů, které mi mé minulé já svěřilo do přítomnosti. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to ani trochu nerozrušilo. Stejně tak bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem vše vyřešila.
Nicméně od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že už nebudu dál blbnout, začal odněkud vát vítr do zad. Známý hrdina, kterého zná každý v této zemi, bojuje už dlouho jen s láskou a odvahou jako se svými přáteli. Možná je to pravda. V procesu rozšiřování mého světa je ještě nekonečné množství věcí, které potřebuji vědět.
Když přemýšlím o pojmu “krásný konec”, je to zvláštní: čím více se za představou krásy vydávám, tím více se rozchází se skutečností. Také to, že je člověk původním obyvatelem určitého místa, může mít aspekt zachycení informací, které jsou s tímto místem spojeny, a to až do nejmenších detailů, jako je hluk.
Jednou ze skutečností, kterou musím přiznat, je, že moje filtrační funkce je jistě z určitých úhlů zkreslená. Mohu usilovat o zvýšení transparentnosti věcí, ale jsou i tací, kteří si to nepřejí, bez ohledu na výsledek. Pak by nevyhnutelně, alespoň prozatím, měli ustoupit ti, kteří mají lehčí pozici.
I kdyby tomu tak bylo, toto období introspekce mělo hluboký vliv na mé založení. Mnohokrát jsem v chaotické vlně zaváhal, a proto bylo vzácné zastavit se v rodném městě. Nakonec bude všechno v pořádku. Jakmile zabalím své velké odhodlání do malého balíčku, vydám se opět dál. Kousek dál. Dál a dál.
05.2023
Stojím mezi jarem a létem a dýchá na mě závan svěží zeleně. Mé ego je věčně napadáno proudem atmosféry a je obrovské se mu bránit. A tak pokorně naslouchám šumění stromů a utápím své vědomí v rozhovoru, který vzniká překrýváním a třením čerstvých listů. Pak se dobro a zlo rozplynou ve vzduchu a já přijímám jen mocnou pravdu. Vše je známo pouze Bohu. Stačil mi k tomu vítr, který mě skromně hladil po tvářích.
Hromadila jsem stálý proud úspěchů, i když takovým tempem, že náhodný pozorovatel nemůže zaznamenat žádnou změnu. Stále si vzpomínám na nespočetné případy, kdy jsem se při tom rozčilovala. Proto se moje reakce vždycky mění v přesvědčení. Důvod, proč se nepouštím do odpovědí, které dostávám, je ten, že jejich zdroj je spojen s mou intuicí. Kumulace prožívání tohoto okamžiku naplno je to, co mě dělá tím, kým jsem. A možná lidé tento pocit nazývají sebedůvěrou.
Bez ohledu na to, jak moc se ho snažím setřást, neurčitý, vlažný pocit se mě drží a nechce se mě pustit. Soustředění je pomalé, jako by se na myšlenkách usadil opar. Byla by to úleva, kdybych to mohla prostě odmítnout jako takové roční období, ale kdy jsem se naposledy podívala na modrou oblohu bez mráčku?
Když se na to podívám z širšího pohledu, jsem si jistá, že jsem posledních několik let strávila pod zataženou oblohou. Stále dokola přemýšlím o tomtéž a zatím jsem nedospěla k závěru ani v několika položkách. Například uvažování o konceptu sebeodhalení mě znovu utvrdilo v tom, že jsem mazaný dospělý člověk. Je snadné jednoduše vyjmenovat a napasovat materiál do nějaké šablony, se kterou budou ostatní souhlasit, a pak ji hodit přes zeď. Uvědomuji si, že je to určitý druh eskapismu, ale nemám sílu hledat způsob, jak tomu zabránit. A vím, že jediné východisko je v novém prostředí.
Je čas, vlastně na všechno. Takže teď už jen čekám na vhodný okamžik, jako to dělám vždycky. Je to jako bource morušového, který čeká, až se vylíhne. Teď jsem v mlhavém a křehkém kokonu, ale sním o tom, že jednou budu moci spatřit světlo světa.
04.2023
Probouzí mě jarní sluneční paprsky a já jdu podél nich a dívám se na žluté květy, které natahují záda k nebi. Je to nejlepší část sezóny, kdy se smím procházet a nechávám své vědomí ve vlahém vzduchu. Význam mého jména pochází od těchto květin. Cítím, že tvrdohlavost květiny, která se jen tak nezlomí, když se na ni šlápne, a sobeckost květiny, která zapouští kořeny u cesty a žije s čistou tváří, aniž by ji o to někdo žádal, mají jistě něco společného s mým já.
Při sebehodnocení jsem se stala mnohem silnějším než dříve. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že jsem se takovým stala, přinejmenším ve zrychleném tempu v posledních několika letech, ale odvážila jsem se zastavit a přehodnotit svůj původ. Měla jsem to štěstí, že jsem se znovu setkala se starými známými, a najednou jsem chtěla vědět, jak to, že jsem přišla k pověsti “Ty jsi pořád stejná”. Zformuluji následující hypotézu. Ačkoli u mě došlo k určitým změnám, pravděpodobně se výrazně změnilo prostředí, které mě obklopuje.
Když se nad tím zamyslím, v průběhu mé vlastní bezvýznamné historie zůstalo mé základní tvrzení vždy neměnné. V minulosti jsem jistě trávila dny i s pocitem frustrace, protože jsem ji nemohla tolik ohýbat, ale nyní mám pocit, že se mi doba podbízí. Je to zvláštní, ale to nevadí. Každopádně je jen jedna možnost, a to ověřit si, zda je to pravda, nebo ne.
Už nemohu zavírat oči před situací, která mě drží na malé zahrádce. Povzbuzován vyšší mocí jsem se konečně potichu začala připravovat na odjezd. Jestliže jsem to byla já, kdo toto prostředí vybudovala, byla jsem to také já, kdo do něj vrhla své tělo. Nasáklé formalínem se bublinky, které jsem vydechovala, vznášely a vynořovaly v láhvi a groteskně se rozbíjely. Kdykoli jsem postaven před úkol, který naráží na líný lidský zvyk chtít jít nejjednodušší cestou, vždycky mi na zádech vyvstane odporný pot. Ale jako obvykle mi není dovoleno odolat.
A tak zatímco čelím svým vlastním výzvám, pozoruji s chladnou hlavou jevy podbízení, které se objevují všude kolem. Vím, že jsem v mazané pozici, ale nevím, jak odtud uniknout. I když jde o mě samotného, chybí mi pocit vlastnictví, takže u ostatních je to ještě větší. Jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží dny, kdy se budu třepotat jako motýl a tiše uhýbat bombardování.
03.2023
Vzpomínky spojené s třešňovými květy se s každým rokem mění. Vím, že to zní absurdně, ale letos jako bych byl napojen na paralelní vesmír. Třpytivá elektrická světla ozařují prchavou noc a z festivalového shonu se mi točí hlava. Zakousnu se do kousku bonbonu namočeného v cukru, který je sladký jako droga, a v zátylku mi ztuhne hlava. Je jarní noc, kdy se zdá, že je všechno zapomenuto, ale když soustředím nervy a cítím vůni, přítomnost zimy je stále silná.
Možná je to mou vrozenou povahou, ale opravdu miluji věci, které se nedají pojmenovat. Je lidskou přirozeností chtít něco kategorizovat, ale existuje nespočet jevů, které ztrácejí svůj lesk v okamžiku, kdy je hodíme do rámce, který definoval někdo jiný. Vztah s někým nebo určitá noc by měly mít možnost existovat takové, jaké jsou.
Proto když mám tušení nevyužité přitažlivosti, neodvažuji se s tím nic dělat. Člověk jistě zvýší její hloubku tím, že pozná hodnotu existence s potenciálem a nedotkne se objektu. Takto do detailu nahromaděná filosofie se stává jemným závojem, který mě zahaluje. Vědět něco je často jako hřích. S každým nadechnutím hřešíme víc a víc a nakonec se můžeme vykoupit z množství tabu, kterých jsme se dopustili. Je to jistě zodpovědnost uložená “dospělým” a zároveň je tato volba spojena se svobodou.
Dokonce i porušování stávajících hodnot má pro mě k dispozici nové metody a já toho mám plné zuby. Ve všech hodnotách jistě neexistuje průměrný jedinec. Myslím, že jsem konečně získala svou vstupenku, která se rozdává v pořadí těch, kteří si tuto skutečnost uvědomili. Když jsem držela v ruce ten malý kousek papíru, připadala jsem si, jako bych měla na sobě amulet. Přesto si někdy říkám, jak jsem se sem proboha dostala. Zvlášť v těchto dnech, čím víc se snažím věci kontrolovat, tím méně dostávám to, co chci. Na druhou stranu v okamžiku, kdy se zbavím své připoutanosti, mohu snadno získat něco, co jsem si vždycky přála, takže opravdu nevím.
Nakonec je všechno prostě tak, jak to je. Pokud je tomu tak, měla bych mít na paměti především svou vlastní lenost a aroganci. Příležitosti jsou vždy dány jen těm, kteří mají schopnosti se jich chopit. Pokud nejsem ochoten zůstat stát na místě, musím běžet dál a zpomalit svou rychlost. Zasměju se nosem a chrčím; “Tak do toho, co?”. Ať se stane cokoli, prostě budu plnit svůj úkol ze všech sil.
02.2023
Vrchol milované sezóny je za námi. Vzduch je stále čistý a já mám pocit, že bych mohla být ještě zachráněn. Pro ty, kdo milují samotu, znamená zima někdy samotnou spásu. Zdá se, že zima s každým dalším opakováním získává na kráse a dodává ročnímu období trochu změny.
Nemění se však jen roční období. Mluvíme o “přechodných obdobích”, což je pojem, který se těžko definuje – ale tak či onak se musíme měnit i nadále. Status quo zevnitř je prostě úpadek zvenčí. Musíme tedy zachovat stejnou osu a odstranit pouze odpad. Jen zpočátku se to může zdát jako velký problém, ale jako všechny úkoly, jakmile si na to zvyknete, nebude to žádný velký problém. Lidstvo jako celek dnes potřebuje obnovu smyslu pro hodnoty. Přesto je budoucnost tak dobrá, jak slibuje, pokud nezavřeme své jasnozřivé oči, abychom pochopili její podstatu.
Bloudím, přešlapuji po ještě zasněžené zemi a hledám způsob, jak zaplnit díru, která mi zůstala v srdci. V hlavě vím, že vše se dá vyřešit až s odstupem času. Poslání, které jsem na sebe jako tvor s emocemi vzala, však nepříjemně nahlodává mou racionalitu. Mých pět smyslů volá po její nepřítomnosti a slzy mi padají k nohám, když se dívám sklesle. Já vím. Smutek ze ztráty někoho je úměrný množství lásky, kterou k němu chováte. Já to vím. Nemusím se nutit, abych zapomněla. Díky této zkušenosti mohu znovu pochopit bolest druhých. Takže je to v pořádku. Snažím se inspirovat všemi možnými způsoby, které mě napadnou, ale mé pusté myšlenky jsou jen osamělejší. Jsem znechucená sama sebou, že jsem tak hloupá a slabá.
Bylo by však nesprávné vyžadovat v této situaci soustředění. A tak jsem ve svém snovém světě posbírala mušle a hvězdný prach a vytvořila nešikovně tvarovanou rovnováhu. Na jednu desku jsem položila svůj smutek z toho, že budu čelit realitě, a na druhou strach, že ztratím i tuto vzpomínku. Posadila jsem se před váhu, která byla vyvážená jako naschvál, opřela si bradu o kolena a s přetrvávající pachutí sledovala, jak se kýve. Najednou mě v zamlžené mysli napadlo, že je dobře, že tu jsou slunce i měsíc. Sluneční světlo musí být příliš jasné a příliš brzy na to, aby se pod ním dalo chodit. Dokud mi to bude dovoleno, alespoň prozatím, ráda bych se nechala konejšit bledostí měsíčního světla.
01.2023
Odevzdala jsem svůj duševní klid posvátnému chladu a tupě zírala na padající sníh. Začátek nového roku, který připomínal svítání, pomohl trochu rozptýlit šero a pocit sklíčenosti. Slunce vychází a zapadá, ať si bláhoví smrtelníci naříkají, co chtějí. Jsem naprosto znechucená svým vlastním sobectvím, které chce být poraženo nebo zachráněno neměnnými pravdami. Doufám, že nahromaděné drobné hříchy, které jsem možná nevědomky nashromáždila, odplynou s táním sněhu, až přijde jaro.
Jako by v nepřímé úměře k bělosti sněhu mi jasně zčervenají konečky prstů a nosu. Nicméně pokaždé, když přijde zima, myslím na to. Jako člověk narozený v této zemi se nemohu tomuto prostředí poddat. Přeměnila jsem své soustředění, které připomíná ostrý rampouch, v meč a průhledná křídla, která jsem nevím kdy získala, jsem použila jako štít, a aniž bych se poučila, podstoupila jsem několik dalších zkoušek. Skutečně, kdy jsem se proboha zúčastnila tohoto nekonečného boje? Sek za sekem, objevoval se další nepřítel a nezbýval čas na depresi, ba ani na vyčerpání. A je neuvěřitelné, že podoba nepřítele stojícího přede mnou vždy vypadá přesně jako ta moje. A s úšklebkem v očích mi říká: “Já nejlépe vím, jak nerada prohráváš.”
V den, který by se právem dal nazvat polovinou zimy, jsem si ostříhala vlasy, které dosáhly délky, jíž jsem chtěla dosáhnout. Po vyřízení formalit spojených s odesláním někomu, jehož tvář jsem neznala, jsem se na sebe podívala do zrcadla. A nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se smát, protože jsem vypadala stejně jako před patnácti lety. Vím, že to jsem já, a kdo jsem…, ale přesto.
Nebyla to jediná věc, která mě rozesmála. Bylo to v den, kdy jsem brzy ráno odešla z domova, trochu nervózní z hlavy, která byla lehčí než už dlouho předtím, a s obavami, že budu vydán na milost a nemilost bílému přízraku. Abych zabila čas, který jsem měla, rozložila jsem pod jemným zimním sluncem brožovanou knihu a začala číst. Zatímco jsem očima sledovala slova, prohrábla jsem si vlasy, které mi teď díky jejich zkrácení visely do obličeje, a odhrnula si je přes uši, což mě překvapilo. Prázdné zimní ráno jsem trávila sama ve třídě s knihou na klíně, stejně jako teď. A to bylo také přesně před patnácti lety. Svůj úsměv, který se mi bezděčně objevila na rtech, jsem skryla pod knihou v ruce. Lidé se tak snadno nezmění.
I když to vím, okamžik, kdy si to uvědomím, je vždy naplněn probouzejícím se tajemstvím.